Je to blesková, neplánovaná akce, ale dobře zapadá do příprav na letní alpy, který mi nedají spát. Malá Fatra před 14-ti dny dopadla díky počasí neslavně, teď to vypadá mnohem líp. Podmínky pro vysokohorskou turistiku jsou podle horské služby se správnou výstrojí dobré, sníh zpevněný, lavinové nebezpečí - stupeň 1. Na hřebenech Roháčů 150 - 200 cm sněhu. Můžeme vyrazit.

Vyrážíme odpoledne v půl sedmé od VHS-ky v Brně, kde ještě na poslední chvíli měním půjčené mačky a cepín za lepší. Čeká nás asi 300 km, počítáme s příjezdem do Liptovského Mikuláše hodinu před půlnocí. Odhad zhruba sedí, na autobusovém nádraží zjišťujem zítřejší odjezdy do Jalovce, v 5.15 by to mělo jet. Přesouváme se za Jalovec na rozcestí, kde pod stromy u silnice spíme.

Počasí je skvělý, po páté stojíme na zastávce v L.M. Deset minut, dvacet, nic se nehýbe. Pak na to kápnem. Slováci mají svátek - Velký pátek, tudíž náš autobus nejezdí. Čekáme tady čtyři a Milan má skvělej nápad, vzít si taxíka. Těch osm kiláků k Bobrovecké vápenici ve čtyřech lidech nějak přežijem. Z druhé dvojky zazní návrh, když už berem taxíka, tak můžem zajet až na Huty, Biela skala, kde končí Chočské vrchy a začínají Západní Tatry (Roháče), byl by to plnohodnotnej, kompletní přechod hřebene. Hned se toho chytám, taxíkář bere 10,- Sk/km, hádám, že to může být tak 20 kiláků, ve čtyřech na každýho zhruba 50,- Sk. To by šlo. Narvem se do starýho Mercedesu a nejistým pohybem se vydáváme na cestu. Ten stařík (mercedes) už má něco za sebou, skoro se nechce věřit, že to ještě jezdí a snad i má papíry.

Taxíkem moc nejezdím, popravdě sedím v něm poprvé (jako správnej moula) a sledování taxametru mi nedělá moc dobře. Korunky hrozně rychle přibývají. No, nakonec to bylo 30 kiláků a účtoval si i cestu zpět, sakumprásk bratru 600,- Sk. Každej dal čtvrtinu a byli jsme zas o něco moudřejší.

V 6.20 jsme u rozcestníku Huty, Biela skala (950 m) (Biela Skala 1:30, Sivý vrch 3:00, Brestová 4:30). Chvíli jdem pohromadě, ale pak začíná Milan stále častěji odpočívat a dělá mu problém dýchání. Vím jak to bývá, když člověk po dlouhé době nicnedělání hodí na záda těžkej bágl, chvíli mu trvá, než se do toho dostane. Nic si z toho nedělám, přispůsobujem tempo a pomalu si to šlapem vcelku nezajímavým lesem vzhůru. U pramene se s druhou dvojkou potkáváme naposled, po chvíli nám mizí z očí.

V 7.50 děláme letmý průzkum Biele Skaly (1316 m). Les postupně řídne, přechází v travnaté louky s ojedinělými stromy. To už jsme na hřebínku Radových skal (1556,8 m) s výhledem na Ostrou (1763,6 m) a Sivý vrch (1804,9 m), který je od ní oddělen sedlem Priehyba (1640 m).

V 11.30 pokračujem a za 40 minut si čteme rozcestník v sedle Pálenica (1570 m) - (rozc.: Brestová 1h, Salatín 1:30, Baníkovské sedlo 3:30). Při rychlosti našeho postupu je však nutné tyto údaje vynásobit dvěma. Polední slunce už stačilo zpracovat původně tvrdý sníh na nejistou, bořící se hmotu a hlavně tam, kde je pod ním zasněžená kosodřevina (což je celý úsek od Sivého vrchu až před vrchol Pálenica), se nelze ubránit propadání na celou délku nohou. To mýmu unavenýmu společníkovi dává patřičně zabrat a myslím, že už proklíná okamžik, kdy se pro tuto akci rozhodl. Nadává ale jen chvilku, jinak celou cestu trpí mlčky. Začínám se smiřovat s tím, že na Rysy (kam jsem to původně plánoval) už nedojdem, hlavně aby to nechtěl úplně zabalit. Snažím se udělat všechno, abych mu to trochu ulehčil, ale psychická podpora to za něj neodšlape.

Nutit Milana pokračovat dál by se rovnalo vraždě, a tak začínám hledat místo, kde přespíme. Při tomhle větru by náš stan jen těžko obstál (mám ještě v paměti zkušenost z Malé Fatry před 14 dny), chce to nějaké závětří. To ale na hřebenu nenajdem a tak nezbývá, než sestoupit asi 200 m do Hlboké doliny, kde jak se zdá jsou převěje a díry. Když ale do jedné takové vlezu, zjišťuju, že je to v ní, když ne stejné, tak ještě horší než venku, je totiž vytvořená právě větrem. Vůbec celý tento kotel vypadá jako obrovský větrný mlýn, který pomele všechno na svém dně. Tak tady ne. Při sestupu jsem si ve svahu u skály všiml malé závěje a teď ji jdu blíže prozkoumat. Taky tady není zrovna bezvětří a bude třeba vykopat plošinku, ale lepší místo asi nenajdem. V 18.30 je po 1,5 hodině usilovné práce plošinka srovnaná a stan stojí. Na jeho bezpečné ukotvení máme dost nářadí - 2 cepíny a 4 použitelné části mých teleskopů.

Je opět dokonalý počasí, předpověď hlásila přibývání oblačnosti, ale ať se dívám kamkoliv, všude čistý nebe. Mažem se 20-ítkou krémem, včera jsme to podcenili a je to cítit. V 8.00 nasazujem mačky a po zmrzlým sněhu stoupáme do sedýlka před Skriniarkami. Při pohledu zpět vidíme přímo na hřebenu postavený stan, patří k šesti nebo sedmičlenné skupině, kterou jsme za sebou zahlídli už včera. Jejich zážitky si můžete přečíst tady. Dost si troufají. Milan trochu nejistě navrhuje, že sestoupí dolinou a počká na mě v L.M., ale přesvědčuju ho, že to nějak zvládneme.

Nelíbí se mi, že půjde sám, ale ujišťuje mě, že to zvládne a kdyby něco, tak má mobil. Konečně, ještě není deset, sníh je tvrdej a v dolině není kam zabloudit. V 9.50 si naposled mávnem, chvilku ještě sleduju jak sestupuje strmým svahem, pak pokračuju sám a v duchu spřádám plány na následující dva dny.

Uvažuju, že bych se připojil k oné šestičlenné skupince, mají asi 20 minut náskok, vidím je stoupat pod vrcholem Pacholy (2166,6 m). Tady teprve mi to začíná připadat opravdu zajímavý, jedno obtížnější místo a pak už jen kousek na vrchol (10.15). Po čtvrthodince potkávám v Baníkovským sedle (2045 m) známýho, potenciálního komplice na letní alpy. I se svým kámošem patří k těm šesti. Lidi by se teda nějak dohromady dali, v téhle chvíli už ale vím, že budu muset sehnat náhradu za Milana a jeho auto. Prohazujem jen pár slov, chtějí tady posvačit a já zrovna teď nemám chuť se zbytečně zdržovat, takže to necháváme na “někdy příště”.

V 11.35 se rozhlížím z Hrubé Kopy (2166,4 m), ve směru mé cesty jsou dominantní tři vrcholy - Plačlivé, Ostrý Roháč a Volovec. Než se k nim dostanu, musím ještě zvládnout úsek přes Tri Kopy (2136,3 m). Místy se necítím moc bezpečně, protože jdu bez maček. Zatím to nevadilo, sníh byl měkký a taky na skále je to pohodlnější, jsou tady ale jedno, dvě nepříjemný místa ve stínu s tenkým vodním ledem, kde se spolíhám jenom na špatně zapíchnutou špičku cepínu. Tak a jedeme z kopce. V 12.20 dávám svačinku ve Smutném sedle (1965 m) a přitom pozoruju sraz skialpinistů, další ještě stoupají severním svahem od Roháčských ples. Táhlým hřebínkem stoupám na Plačlivé (2125,1 m) (13.10 hod), severní vítr se zklidnil a slunce v závětří na jižních svazích dost hřeje. I tady se to hemží skialpinisty, kteří stoupají ze Žiarske doliny.

Sestup do sedýlka a výstup na dvojvrchol Ostrého Roháče (2087,5 m) (14.10) nejsou ničím vyjímečné, kromě nádherných rozhledů, zato nahoře a při sestupu si člověk musí dávat zatraceně pozor. Nejdřív je na vrcholu asi třímetrový, ostrý hřebínek, na obě strany stometrové srázy. Hned vzápětí na sestupu hodně nepříjemné místo, sice kousek níž zajištěné řetězem, ale největší problém je se k jeho začátku bezpečně dostat. Podařilo se a v 14.30 odpočívám v Jamnickém sedle (1908 m). Přemýšlím, kam ještě dnes zvládnu dojít, zkoumám mapu, bylo by hezký přespat v Račkovom sedle, ale nakonec to nechávám osudu - podle času a sil, kolem páté už bych se měl rozhlížet po vhodným místě. Přede mnou je stoupání na Volovec (2063,4 m) (15.10), sníh je rozměklej a boří se, začínám lehce cítit únavu.

Uff ! Tak jsem tady. Ale kde postavit stan ? Viděl jsem nějakou skupinku sestupovat a stavět stany v dolině u Račkových ples, jak tady tak stojím, je mi jasné proč. Doufají, že tam fouká míň, než nahoře. Po zkušenostech z Hlboké doliny a taky díky únavě se rozhoduju zůstat tady, a v jedné z větrných jam, stejných jako v Hlboké dolině, postavit a pořádně zajistit stan. Však on to vydrží. Je třeba srovnat místo a rozšířit okraje pro apsidy. Stan (Pinguin 150) se při stavění zmítá, suché zipy držící konstrukci povolují a je třeba je znovu vázat. V krátké chvíli, kdy se vítr zklidňuje, rychle přehazuju tropiko a je vystaráno. Konstrukce stanu se mi nezdá nejšťastnější. Nebylo by špatný použít uchycení vnitřního stanu na způsob Beskydu - je to rychlý a spolehlivý.

Budík zvoní v 5.20. Mám trochu obavu, jak je venku, ale když vykouknu, moje srdíčko zaplesá. Naprosto jasno, slunce ještě nevychází, JV nad Jakubinou (2193,7 m) svítí měsíc. Čekám ještě s připraveným foťákem na kýčovitý snímek východu slunce někde nad Červenými vrchy a v 7 hodin vyrážím.

Cítím se odpočatě a v naprosté pohodě, takže 200 v.m. na Klin (2172,7 m) mám za půl hodinky za sebou. Sníh je sice hodně tvrdý, ale po starých zmrzlých stopách se dá jít i bez maček. Vrcholek je v závojích mlhy a mraků, nesených větrem z údolí. I tak je z něj ale nádherný rozhled. Za další půlhodinu jsem v Gáborově sedle (1890 m) (rozc.: Blyšť 0:45, Pyšné sedlo 1:15) a v 8.25 doplňuju energii a tekutiny v Bystrém sedle (1960 m).

Nahoru stoupám západním úbočím, zhruba po modré značce. Nemůžu jen tak bez povšimnutí minout nejvyšší vrchol Západních Tater, a tak dělám malou zacházku a v 9.30 si vychutnávám nádherný rozhled z Bystré (2248,4 m). (rozc.: Bystrá dolina, Hrdovo ČSAD - 3h, Gáborova dol., rozc. po Klinom - 0:40 / zpět: Račkovo s. 2:15, Volovec 5:30). Při sestupu do Pyšného sedla (1791,6 m) se začínám bořit, doba pokročila a sníh povoluje pod slunečními paprsky.

Po krátké pauze a hlavně doplnění tekutin se v 10.30 pouštím do výstupu na Velkou Kamenistou (2127,4 m). V 11.05 potkávám na vrcholu (jak jinak) skialpinisty, zrovna ve chvíli, kdy si chci udělat obrázek odpočívajícího kamzíka. No schválně - jedno zahranění lyží a kamzík dlouhými skoky mizí někde v Polsku.

Dál už nic zvlášť významného. Sestup do Hlinského sedla (1897 m) a výšlap na Smrečiny (2068,2 m) (12.10), Smrečinské sedlo (1798,9 m) a Polská Tomanová (1977,3 m) (13.00). Opět nádherný výhled na Vysoké Tatry, horní část Tiché doliny a hřeben Červených vrchů. Za půl hodiny jsem v Tomanovském sedle (1685,9 m). Tady končí hřeben Západních Tater - Roháčů a dál pokračují Červené vrchy. Jsem tu úplně sám, je bezvětří jen občas se zvedne lehký vánek. Dávám oběd a jediný co se mi chce je lebedit si (do 14.15).

Přemýšlím co dál, abych byl zítra do 12 hodin v L.M. Původně jsem chtěl ráno do 10-ti hodin dorazit na Štrbské Pleso, ale je to přece jen ještě dost daleko. Znamenalo by to sestoupit Tomanovskou dolinou a ještě dnes dojít asi 10 km Tichou dolinou přes sedlo Závory do Koprové doliny, tam přespat a brzy ráno Hlinskou a Mengusovskou dolinou min. 12 km na Štrbské Pleso, odkud by každou hodinu mělo být spojení do L.M.

Sestup Tomanovskou dolinou mě ale přesvědčuje, že je to nezvládnutelné. Hlavním důvodem je hluboký, měkký sníh. Mám problémy už jen sejít svahem ze sedla na dno doliny (nakonec se klouzám vleže) a i pak často zapadám až po stehna. Asi v polovině doliny původní plán ruším, nedokážu si představit desetikilometrový pochod v takovémto terénu. Takže sejdu Tichou dolinou a podle možností se zkusím dostat do L.M.

Dolní část Tomanovské doliny je opravdu nádherná, pohled na potok, klikatící se mezi smrky a závějemi sněhu s pozadím vysokých hor je uklidňující a uvolňující. U mostku přes potok, přitékající Javorovým žlabem neodolám a zchladím svoje rozpálený tělo v chladné, osvěžující vodě. Nádhera ! V 15.30 hážu na záda bágl, cestou míjím Tomanovský vodopád (~ 1250 m) a po 16 hodině jsem v Tiché dolině, na rázcestí pod Tomanovou (1164 m) (rozc.: Kasprový vrch 2h, Sedlo Závory 2h, Podbanské 3:15, Tomanovo sedlo št. hranica 1:30). S pozadím Červených vrchů vypadá tohle místečko skoro idylicky. Při další cestě závidím lyžařům co tady zanechali stopy, byli určitě rychlejší a hlavně se nebořili. Asi po dvou kilometrech sníh končí a cesta je prohrnutá. Odkládám teď už zbytečné šusťáky a návleky a rychlým krokem mířím na Podbanské. Cesta je dlouhá, stereotypní a ubíhá pomalu. Přesto v 18.00 jsem u Horárně Tichá, na rozcestí Tiché a Kôprové doliny (rozc.: Tomanovo sedlo 4:15, Závory 5h, Podbanské 0:30, po zelené: Závory 4:15). Na zastávce v Podbanském zjišťuju, že první autobus jede až ráno v 8 hodin, nu což, pohoda, ještě zkusím chvilku stopa a pak se uklidím někam do lesa.

Mám štěstí, stojím u výjezdu od hotelu Kriváň a zastavuje mně mladej pár. Myslím, že jsem je spíš trochu zaskočil, vidím, že jejich rozhodnutí není jednomyslný - ona spíš jo, on se přizpůsobuje. Tím se ale zas tak moc netrápím, dělají místo v kufru na mou výbavu a už si to hrnem směr L.M. Evidentně je vyvádí z míry a je pro ně nepochopitelný, že někdo může chtít v zimě chodit po horách a spát na sněhu. Pravým okýnkem s trochou nostalgie sleduju hřeben Západních Tater v zapadajícím slunci a cestou odpovídám na otázky typu: “ ... a to jste vážně spal tam nahoře ? ... a to vám nebyla zima ?” Nakonec mně ještě doporučují zajet se vykoupat do horkých pramenů lázní v Bešeňové ... .

Když po 19 hod v L.M. u nádraží vytahuju věci z kufru, utrhává on z trsu jeden banán a dává mi ho se slovy, že ho určitě ještě budu potřebovat. Takže klasická situace: stojím tady skoro ještě s botama od sněhu a s banánem v ruce ... .

V 6 hod už nezbývá nic jinýho, než vstát. Je světlo a já ležím hned vedle silnice. U blízké kapličky si prohlížím 14 vyobrazení Kristovy křížové cesty a v 7.30 kráčím směr L.M. Půl hodiny k mostku u Jalovce, 8.30 jsem v Bobrovci. Bolí mě noha a tak čekám 20 min. na autobus. V L.M. se hlásím Milanovi na mobil, je tady za 5 minut, dva dny ztrávil v hotýlku a dokonce si zajel i do pramenů u Lipt. Jánu. Ještě si dáváme jídlo v nádražní restauraci a v 10 hod. vyrážíme na zpáteční cestu. S několika “kouřovými” přijíždíme do Brna po 15 hodině. Pětikilo za cestu mi připadá plně srovnatelný s cestou vlakem.

Jsem spokojenej, starost mi dělají jen ty letní alpy.