Včera (jako vždy) balení na poslední chvíli, bágl ~ 26 kg + dalších 12 kg příruční taška. No, chodit bych s tím nechtěl.

Před desátou odjíždíme od Grandu, kde si nás Karin, sympatická průvodkyně ze Slovenska, naskládala do autobusu směr Praha, tady přestup do druhého autobusu, kde už jsme komplet a vyrážíme na dlouhou, třídenní cestu. Jedem klasicky - Linz, Salzburg, Insbruck, Zurich, Bern, ...

Je krásně, v 9.30 dostáváme 2,5 hodiny na krátkou prohlídku Ženevy. Stojíme u její dominanty - 145 m vysokého vodotrysku, který žene do výše něco kolem sedmi tun vody. S Irenou procházíme starou jižní část města, ale čas běží rychle.

Ve 13 hodin jsme ve Francii a asi 150 km za Lionem zastavujem na nocleh na jakémsi tábořišti. Večer probíhá krátká seznamka a “dědek” vypráví příhody z dřívějších výprav a raftů. Poprvé zkouším vařit škubánky se slaninou, je to dobrý, ale není věc, která by nebyla šíleně zapatlaná.

Cesta do Carcassonne má trvat 3 hodiny, celkem nás dnes čeká asi 450 km. Na prohlídku města máme jen 2 hodiny, dá se stihnout jen to nejdůležitější, popravdě - historie a architektura mi moc neříká, ale tady je opravdu na co koukat.

V 18.40 jsme v Les Bordes, odkud už konečně po svých vyrážíme po cestě údolím Vall del Joeu k prvnímu tábořišti u jakési kaple Ermita de l’Artiga de Lin (~ 1240 m).

pondělí 30.6. - Plan d’ Aiguallut

V 9.00 stoupáme po silnici k chatě Güells del Joeu (1400 m), po chvíli opouštíme cestu a jdeme údolím podél říčky Riu dels Puis. Čeká nás nejprve vcelku náročné stoupání k jezírku Estany dels Puis (2060 m) jižním směrem, dále JZ na sedlo Coll dels Aranesas (2455 m).

Sestupujeme po částečně zasněžených skalách k Lagos de la Escaleta (2320 m), podél říčky SZ k propadání Forau de Toro de Barrancs (2170 m), kde se říčka ztrácí pod malým ledovcem a asi půl km dál se zase objevuje. Pokračujeme v klesání stále k SZ až na planinu Plan d’Aiguallut (2030 m), kde se navzdory zákazu stanování utábořujeme poblíž Cascada de Aiguallut, kde padá voda v asi 20-ti metrovém vodopádu a po dvou serpentinách se ztrácí na konci rokle v propadání Forau de Aiguallut (2000 m). Celá rokle od propadání až po kaskádu se dá lehce projít podél říčky a mě připadá ve večerním zapadajícím slunci naprosto fascinující.

Očistná koupel v řece snižuje mou tělesnou teplotu o pár stupňů, ale cítím se líp. Mimochodem s pitnou vodou není problém, pije se všechno co teče.

Ještě večer se dělíme do dvou skupinek, naše šestičlenná, tj. Jura jako vůdce, Alča, Pepa s Marcelou, Martin-Karel a já vyrazíme v 6.30 s komplet výbavou přes Pico de Aneto (3404 m), zbytek půjde údolím a večer se potkáme na neplaceném tábořišti u Ref. Pescadores (2000 m).

úterý 1.7. - pokus o Pico de Aneto

Vycházíme na čas, při brodění přes ledovou říčku se dokonale probouzíme a už po pár metrech prvního kopce odkládáme přebytečné oblečení, původně nezbytné v ranním chladu. Počasí se tváří všelijak jen ne přívětivě, sice neprší, ale po obloze uhání těžké mraky.

Jura se tváří velmi suverénně, mapu má prý dokonale nastudovanou. Vpravo (na S) v údolí je chata la Renclusa (2140 m) a jezírko Lago de Paderna. Obcházíme zprava skalní hřebínek s vrcholem Pico de la Renclusa (2700 m) a po velkých balvanech stoupáme až k dolnímu okraji ledovce Glaciar de la Maladeta. Po krátkém odpočinku pokračujem celkem náročných asi 150 v.m. po ledovci k sedýlku, kde navzdory doleva odbočující stopě pokračujem pravým půlobloukem k vrcholu hřebene, který ovšem pokračuje naprosto nelezitelným srázem.

Musíme klesnout asi 200 těžce nastoupaných v.m. k štěrbině v hřebenu a již po správné stopě stoupáme traverzem po ledovci Glaciar de Aneto k J. Všichni jsme už delší dobu pořádně oblečení - větrovky, rukavice a čepice. Všude kolem jsou mraky, fouká silný vítr a smetá čerstvý sníh. Potkáváme dva horolezce - turisty, kteří to otáčí a sestupují, ještě nedokážem ocenit jejich moudrost. Osobně situaci dost podceňuju (prostě mě chybí zkušenosti) - co by se asi tak mohlo stát ve výšce nějakých 2900 m ? Pfff ... . Už jsem byl výš.

Počasí se zhoršuje, viditelnost klesá, směr jen tušíme. Střídám se v prošlapávání stopy s Jurou, jako jedinej mám teleskopy takže se mi jde přeci jenom trochu líp. Naším cílem je sedlo Collado de Coronas (3196 m) pod Pico de Aneto, kde se uvidí další. Problém je při viditelnosti 3 m cokoliv najít, není čeho se chytnout, žádnej pevnej bod, jen bílo. Pokračujem traverzem a stále mírně stoupáme. Před námi se vynořuje skála, konečně něco hmatatelnýho v té bílé tmě. Jura bere jedinej cepín a vydává se hledat sedlo, my ostatní zatím vaříme čaj a dělíme se o zásoby rumu. Jak krásně hřeje !

Mezitím se Jura vrací, asi našel co hledal, sám tady nikdy nebyl, ale místo odpovídá popisu, kterej dostal od “dědka”. Když tam dorazíme, přepadá nás trochu nejistota. Pod námi spadá stěna asi 30 m zasněžených kamenů a díky mlze, prudkýmu větru a bombardování ledové krupice není vidět kde končí. Musíme to zjistit. Opatrně slízám dolů, není to těžký, ale bylo by hloupý uklouznout. Dole pokračuje sněhový pole, jsme na místě. Vracím se a podávám zprávu. Na výstup na vrchol není ani pomyšlení, Jura zajišťuje lano a jeden po druhým sestupujem dolů. Je mi líto nechat nahoře smyčku, tak jdu poslední a beru ji ssebou.

Dál už to zkrátím. Sevřená nálada povolila a my se kloužem po ledovci Glaciar de Coronas k jezírkům Ibons de Coronas (~ 2700 m), občas se natáhnem na zasněžené ledové plotně. Následuje prudký sestup po skalách a kamení k jezírku Ibón de Coronas na Plata de Coronas (2220 m), kde si chvilku lebedíme už opět v slunečném počasí. Nevěřil bych, že nahoře o nějakých 1000 m výš je boží dopuštění.

Zbývá už jen závěrečný sestup k Ref. Pescadores (2000 m). Jura s Alčou mají náskok a už stihli vylíčit naše zážitky. Neodpustili si to trochu zdramatizovat stylem “ti vzadu jsou úplně na sračky, rychle jim něco nachystejte, fakt, jsou úplně hotoví”. Samozřejmě přeháněl, ale unavení jsme byli. Jeho prohlášení však mělo jeden pozitivní dopad - kromě uvítacího výboru nás po příchodu do tábora čekala i kouřící polívka, kterou nám připravily holky. Hodila se.

V noci prý proběhly 2 nebo 3 vlny zemětřesení, někde snad i padaly stromy, ... a já to prospal. Ráno díky pozdnímu vstávání muselo na vše stačit 10 minut, snídaně probíhala za pochodu.

V 8.30 vyjíždíme z kempu, postupně míjíme Pont de Suert, Perbes, údolím kolem Rio Bugia a po desáté přijíždíme do městečka Pobla de Segur, kde děláme nejnutnější nákupy. Další zastávka je před městečkem Sort, kde si raftaři vykládají potřebný vybavení, my pokračujem do horského městečka Espot. Odtud už jen necelou hodinku do kempu Vora Parc, odkud zítra vyrazíme do národního parku Sant Maurici.

Ceny za kemp: osoba 550,- pst, stan 550,- pst, nad 10 osob 10 % sleva. Vybavení na úrovni - dokonale čisté záchody a sprchy s teplou vodou, v krámu je možný koupit nejen základní potraviny. Kousek za tábořištěm pěkný bazének s ledovou vodou.

Pokračujem kolem jezírek Estany de la Coveta a Estany de la Llastra na sedlo Collado de Monastero (2715 m). Tady už jdem po sněhu, navíc je zima a začíná sněžit. Z výstupu na nejvyšší vrchol NP Sant Maurici - Pic de Peguera (2982 m) nebude nic. Zas musíme prchat z hor před počasím.

Sestup v 30 cm sněhu není to pravé ořechové, nemáme návleky. V nižších polohách nad údolím s jezírkem Estany Monastero (2171 m) už je to jedno, všichni máme goretex negoretex promočený boty. Sestupujem kolem dalších jezírek, po pravé straně je zajímavý dvojvrchol Aigües Tortes - Petit a Grand Encantat (2733 a 2746 m). U Refugi E. Mallafre (~ 1930m) se 5 z nás odděluje a jdem ještě k Estany de St. Maurici (1913 m). Okolní vrcholy jsou už opět ozářený sluncem, Pyreneje našim dobyvatelským touhám asi nepřejí. Celá tato oblast by si zasloužila alespoň 3 dny, nejlíp s báglem na zádech a přespáním v horách - myslím, že by to neměl být problém. My jsme tady ale s cestovkou a nemůžem si moc vybírat.

Po silnici sestupujem údolím Riu Escrita s nádherně kvetoucími loukami do kempu. Večer příjemný posezení při víně, na který si našinec musí zvykat, červený nám chutná víc pro svou výraznější chuť. Z kolujícího odměrnýho hrníčku pijem systémem cukr, mouka, cukr, mouka, ... .

Ve 12 hodin musíme být v Espotu, takže nemá cenu nikam se honit. Tam se ale dozvídáme, že první skupina si prodloužila čas na raftu a my tím pádem dnes už raftovat nebudem. Jsme těžce naštvaní, protože jsme mohli tento den ztrávit na horách.

V kempu Noguera Pallaresa u městečka Sort trávíme odpoledne volejbalem u bazénu. Večer až do ranních hodin lovíme z paměti při kytaře a víně známý písničky.

 Podle plánu máme v 11 hod raft na vodě a necháváme se unášet pomalu k Sortu, kde zrovna probíhají raftařský závody. Dál nás pustí až v přestávce, čehož využíváme k dofouknutí raftů, zatímco ”dědek” jde zjistit, kdy budeme moci projet. A teď to přišlo.

V půl páté už jsme zase všichni posbíraní a za 2 hodinky zakotvujem v kempu Montferrer, směrem na Andoru. Večerní program je jednoduchej - bazén a ubohý pokusy zahrát na kytaru aspoň jednu celou písničku.

 Přesně v 9 hod přejíždíme hranice Andory. Je to malé knížectví, kde tvoří cca 1/3 francouzi, 1/3 katalánci a 1/3 španělé. Rozlohou je menší než kterýkoliv okres v ČR, nemá žádné významnější historické památky. Není zde spotřební daň a tak se Andora stává evropským nákupním centrem. Osobně mi ceny zboží vůbec nepřipadaly nízké (narazil jsem na sedák HUDY - 2x dražší než u nás).

Ve 12 hod jsme zpět ve Španělech a míříme ke klášternímu komplexu Montserrat. V půl třetí jsme na místě. Klášter je zasazen mezi nádhernými pískovcovými skalami, zaslechl jsem něco o Montserratské lezecké škole. Za necelý dvě hodinky se toho moc stihnout nedá, určitě bych se rád podíval na všechno z vršku okolních skal, kam by měla vést cesta.

Dnešní cíl je na pobřeží Costa Brava. Místo v kempu nacházíme po několika pokusech v městečku Blanes. Není moc teplo, ale koupání v moři si nemůžeme nechat ujít. Po 400 m ve vlnkách mám takovou třepavku, že musím pod horkou sprchu.

Pláž je celkem nezajímavá, ani na dně žádný objekty pro potápění. Pokud by chtěl člověk strávit dovolenou válením se na pláži a koupáním v moři s večerním posezením v restauraci (menu kolem 1300 pst) nebo návštěvou diskotéky, skýtá mu Costa Brava výborné podmínky. Nevím jak moc se toho dá vidět v okolí, ale podle vyhlídky z autobusu bych si nedělal velký iluze.

Ani večer tůrista nepřijde zkrátka. Nespočet příležitostí kde se najíst, posedět, objednat nějaký drink, příp. se podívat na místní tance. Za 1000 pst si můžem nechat vymalovat svoji podobu nebo karikaturu od několika pouličních umělců asi za 10 min (v barvě 3000 pst).

 Odjezd do Barcelony je v 13 hod, do té doby si užíváme moře.

Po prohlídce už na vlastní pěst nebo po skupinkách jdeme objevovat další zajímavosti. Procházíme park Güell, opět dílo Gaudího - mozaikové výtvory z barevné keramiky mě zas tak moc nenadchly, připadly mi hrozně kýčovité. To už spíš nádherně upravené promenády, výtvory slepené z kamene v kombinaci s palmami.

Scházíme po ulici Pg. Grácia, kolem tří domů, na kterých se také podepsala umělecká ruka Gaudího. Začíná se stmívat, když kráčíme po údajně nejkrásnější a vyhlášené ulici La Rambla, která vede od Placa de Catalunia až k památníku Monument a Colom. Již za tmy míjíme katedrálu, procházíme pod světly ozářeným Vítězným obloukem a kolem muzea zoologie a geologie míříme přímo k jihu na ulici Barceloneta, kde si chceme dát stylovou večeři, španělské národní jídlo - paellu. Asi jsme si nevybrali nejlepší restauraci, ceny byly sice poloviční než jinde, ale bylo před zavíračkou a podle toho taky všechno ostatní vypadalo.

Paella je vlastně rýže, omáčka a k tomu nějaký ty mořský potvory jako škeble, chobotnice a langusty. K tomu víno, který bych u nás použil tak na čištění zubů, olivy hnědé barvy a velikosti pecky, která byla uvnitř. Jíst se nedaly. Příště bych zapomněl na “proslavenou” Barcelonetu a klidně bych se nadlábnul v odlehlejších městských uličkách.

Po příjezdu z Barcelony si ještě s Martinem před druhou hodinou ranní dáváme koupel - čtvrt míle k bójce a zpět.

Odjezd z kempu před desátou, v 11 hod jsme ve Figueras u muzea Salvadora Dalliho. Pro umělecky zaměřené duše to byl určitě požiteček, dvě hodiny byly ale na tu spoustu obrazů, plastik a jiných výjevů příliš málo.

Dál už jen cesta, francouzské hranice a parking, kde zůstanem přes noc.

Až na dvouhodinovou pauzu opět v Ženevě, kde bereme druhého řidiče, je to nonstop jízda až domů ...

... teda do Prahy, odkud má jet po poledni bus do Brna. Nějak se mi nechce tři hodiny čekat a za poslední dny už bylo nudy dost, tak se loučím a jdu na stopa. Kdo zná v Praze ul. Radlickou musí si říct, že jsem blázen zkoušet tady stopovat, ale povedlo se, za půl hodinky se vezu na benzinku v Průhonicích, tři vysmátí a trošku lízlí historičtí šermíři mě berou k benzince u sjezdu na Jihlavu, vidím brněnskou značku a je mi jasné, že za chvíli jsem doma. Netváří se bůhvíjak, ale na přímou otázku se těžko odmítá. Čistého času Praha - Brno 2,5 hodiny. Parádička. Už se nemůžu dočkat, až si dám nějakou pořádnou chuťovčičku ... :o)