|
|
|
3. - 6. červenec 2004
sobota 3.7. - Brno, Budějice, Stüdlhütte
V 11 hodin opouštíme ČB a míříme směr Linz, Salzburg, Tauernským tunelem (9,50 €) na Spittal, Lienz, Kals a placenou silnicí (8 €) na parkoviště u Lucknerhausu (1918 m), necelých 500 km. Na stránkách www.alpy.net se uvádí, že "Pokud přijedete mezi cca 18:00 a 7:00 hod, projedete po silnici zdarma. Mýto se v této době nevybírá. Zaplacení mýta může být kontrolováno i při odjezdu (zpravidla se tak neděje)." Zkusili jsme štěstí a k mýtnici se vydali až po 18:15, ale byli tam 2 pánové, kteří se ještě evidentně k odchodu nechystali. Při balení věcí přišel Honza s tím, že támhle pod stromy viděl bobra. Bylo nám to docela divný a tak jsme se hned šli podívat, ale zvíře na nás přirozeně nečekalo. Později jsme své "bobry" taky měli to štěstí vidět, běhali si po loukách i cestách, jen přesnější název by byl ... svišť. Byli tak vypasení, že se dala i pochopit Honzova prvotní asociace. Asi v 18:45 stoupáme údolím podél potoka Kodnitz Bach, kolem chaty Lucknerhütte (2241 m), kousek nad ní se dostáváme do mraků, které nás neopustí ani v závěrečném stoupání k Stüdlhütte (2802m), kde jsme v 20:45, což je docela slušný čas. Kousek od chaty už stojí jeden stan a i my se přidáváme. Hned ráno nás čeká výstup na Grossglockner hřebenem Stüdlgrat, nemělo by to být bůhvíjak náročný, ale nic se nemá podceňovat. Doufáme že se vyčasí a ráno bude hezky.
neděle 4.7. - Grossglockner hřebenem Stüdlgrat Šlapeme svahem na vyvýšeninu Schere odkud vidíme ... pěkný kulový, jen kus firnového plató a hustou mlhu. Vpravo se dá tušit hřeben Luisengrat, jdeme ve stopách několika skupin před námi. Před půl osmou jsme u nástupu, navlíkání se do matroše nám bere asi 20 minut. Vybíráme tu "těžší" trojkovou variantu nástupu přímo po hřebeni. Je to jen taková lehká rozcvička a myslím, že by si ji měl dát každý, aby bylo jasno, jestli vůbec má smysl pokračovat, není to nejtěžší místo. Musím přiznat, že jsem se ani nesnažil identifikovat místa uvedená v průvodci, ale prostě jsme šli hřebenem po borhácích a tyčích. Trochu problém byl, že na jednom 50 m laně jsme byli 3. Zpočátku jsme šli současně a jistili jen průběžně, to bylo ok, ale výš už bylo bezpečnější štandovat, to znamenalo dělat jen 1/2 délky (často i kratší) a díky tomu jsme byli dost pomalí. Lepší by byly 2 lana, aby se daly tahat plný délky a poslední by dolízal se samojištěním (třeba jumarem, ...). Škoda, že v mlze vidíme jen nejbližší okolí. Hluboké okolní srázy, stejně tak hřeben nad i pod námi zůstávají skryty, což nás bohužel ochuzuje jak o estetické zážitky, tak místy možná i o příjemně intenzivnější zkoušku morálu :-) K vrcholovému kříži se drápeme v 15:30, od nástupu na hřeben tedy celých 7,5 hodiny. V posledních úsecích jsem zezadu slyšel občas nějaké hlasité projevy, šla za námi ještě asi 2 další družstva (taky 2 Brňáci z vedlejšího stanu) a moc se jim nelíbila rychlost našeho postupu. Nedivím se jim ... Na vrcholu jsme sami (po chvíli dochází i ty 2 skupinky), všichni co snad šli normálkou už jsou pryč. Aspoň se nebudeme tlačit v úzkých místech na sestupu. Počasí nic moc na to, abychom se tady zbytečně zdržovali. Něco sladkýho do žaludku, hlt rumu, teda pardon - Horskýho psa, nasazujem mačky, navázat se a vzhůru dolů. Je asi 16:40. Všechna obtížnější místa jsou osazena tyčemi, hřebínek na Kl. Glockner je v pohodě, ale dvě družstva se tady fakt asi míjet nemůžou. Nepříjemný mi připadá následující fakt hodně strmý sestup, kde se vlhký sníh lepí na mačky a ty pak ochotně ujedou. Bez cepínu schůdné jen pro sebevrahy a i s ním se hodí tyče, na kterých se dá průběžně jistit. Honza nahoře dost špekuluje, nejspíš mu špatně sedí mačky a necítí se moc jistě. K prvnímu sedýlku (sestupu z hřebene) raději slaňuje, stejně jako i dvojka za námi. Ze sedýlka už není jak jistit, ale svah se zmírňuje a po chvíli je to v pohodě. Pod sebou slyšíme hlasy a za chvíli (cca v 18 hod) míjíme německy mluvící skupinu stoupající k vrcholu (!), že se prý jdou podívat na západ slunce. To jsem (v této chvíli) v tomto počasí nepochopil, ale říkám si - je to jejich věc. U Adlersruhe (3451 m) mají stan nějací kluci z česka, nahoru jdou zítra a asi to, co se týče počasí, docela vyhmátli. Sestupujeme, společně s brňákama, fixama zajištěným pohodlným hřebínkem, dole odbočujeme na ledovec Kodnitz Kees a po vydupané stopě bez trhlin bez navázání jsme asi v 20:30 u Stüdlhütte (2802 m). Celkem sakumprásk teda něco přes 14 hodin turistickým tempem na cestách. Někdy po osmé hodině se zničehonic trhají mraky a dnes poprvé se objevuje sluníčko. Té skupině nahoře snad ten západ slunce nakonec opravdu vyšel ...
pondělí 5.7. - ferrata Johann u Dachsteinu Od Stüdlhütte sestupujeme po deváté hodině, celou cestu k Lucknerhausu nás v zádech provází vrcholová pyramida Glockneru, nedá se jí utéct, podobně jako Matterhornu nad Zermattem. Cestou taky potkáváme pár "bobrů" :o) V 11 hodin odjíždíme od Lucknerhausu a nabíráme směr Dachstein, tentokrát trasou k severu přes Felbertauerntunnel (10 €), Mittersill, Bruck, Schladming a Ramsau. Dole u mýtnice pod Dachsteinem po nás nic nechtějí, asi až cestou zpět. Když parkujeme u Türlwandhütte (1750 m) je už skoro 15 hodin. To jsme moc neodhadli, přesto jsem pro ještě zkusit ferratu Johann, i když mám jen nějaké TOPO vytištěné z internetu a nevím kolik času je na ni třeba. Milan hlásí to, co jsem už čekal aspoň poslední půlhodinku, totiž že nejde, jen nás kus doprovodí. Narychlo balíme do batohů oblečení, čelovky, úvazy, nějaký jídlo a pití a v 15:15 rychlým krokem vyrážíme k Dachsteinsüdwandhütte (1871 m). U spodní stanice lanovky ještě prohlížíme informace o ferratě Johann. Je jasný, že se vrátíme za tmy. Od Dachsteinsüdwandhütte traverzuje červeně značená cesta k malému firnovému poli pod skalami, kde mám pocit, že je čas nasadit si přilbu. Výšvih přes skály není těžký, ale jedince bez jakýchkoliv zkušeností může ještě odradit. Vzhůru po trávě a sněhu, doleva za skalní hřebínek a po firnu traverzem a vzhůru k nástupu. První část lan je ještě prakticky celá pod sněhem a tak se drápeme po sněhu až ke klíčovému místu cesty - Einstiegsüberhang (2240 m) (16:50 hod), obtížnost prý E, z pětistupňové stupnice tedy nejtěžší. Po cestě má být ještě jedno místo D/E a asi 5 míst obtížnosti D. Šněrujem na sebe úvazy a v 17:15 se věšíme do lana. Začátek je opravdu lehce převislý a je třeba to držet na rukou, ale po několika krocích po kramlích už je to naprosto v pohodě. Dost nás tlačí čas, tak přes Grosse Rampe přebíhám bez zbytečnýho zdržování a nechávám Honzu za sebou. Má poctivý ferratový karabiny s automatickým zámkem a ty ho citelně zdržují. Je třeba často přecvakávat a manipulace s nimi je zkrátka zdlouhavější než u mých Walterovek, který prostě jen "cvakám" a nezdržuju se zámkem. Tím ovšem nechci nikoho navádět, aby nepoužíval doporučené ferratové karabiny !!! Také jsou vhodné karabiny s větším rozevřením zámku, protože použité ocelové lano je dosti silné. Cesta je výborně zajištěná, všude kde je jen trochu méně stupů pro nohy jsou namlácené kramle (krátké tyče), čímž se podle mě celková náročnost cesty citelně snižuje a označení E/D a D je spíše marketingové. To ale nesnižuje atraktivnost cesty, je vedená velmi zajímavě, moc se mi líbil úsek Schwerer Quergang (Těžký traverz, 18:05 hod), kde bych si bez lana ani neškrtnul, i následující kolmá pasáž výhradně po kramlích až k místu Adlerhorst (Orlí hnízdo, ~ 2460 m, 18:20 hod), kde z malého čurůčku asi 5 minut nabírám litr vody. Ještě kousek výš je pohodlná plošina Südwandblick (2500 m) s návštěvní knihou. Dál se jde ukloněným hřebenem s několika malými výšvihy, traverz po vzdušné rampě pod vrcholem a v 19:20 Dachsteinwarte (2741 m), jinak též Seethaller Hütte - konec ferraty Johann. Před námi je přechod po rolbou upravené dálnici na ledovci Hallstätter Gletscher k horní stanici lanovky. Cestou začíná pršet, v zádech nám hřmí a tak se moc nezdržujeme. Na stanici (19:50 hod) se na 20 minut schováváme. Když už jen lehce mrholí, scházíme k začátku sestupové zajištěné cesty č. 615. Najednou foukne vítr a nad námi modrá obloha. Bezva, lepší než dole hledat cestu v mlze. Jen kousek níž, kde se cesta stáčí vlevo podél skal, jsou fixy skryty pod zbytky firnu (zůstává zde často do pozdního léta !), po němž je třeba traverzovat bez zajištění lanem a minimálně cepín je velmi vhodný. Dále se sestupuje suťovým údolím, nyní ještě z velké části pokrytým firnem, po němž se klouže dolů příjemně rychle, jako na lyžích. Před skalním stupněm traverzuje cesta vpravo a schází úbočím k Dachsteinsüdwandhütte (1871 m, 21:25 hod). Dáváme Milanovi smluvený signál, že jsme tu a scházíme pohodovým chodníkem na parkoviště k Türlwandhütte. Nemáme vyhlédnuté místo na spaní a nejsme takoví drsňáci, abysme si postavili stan hned u parkoviště (jako kdosi, komu už tam stan stojí), navíc teď po 22 hodině bude mýtnice dole otevřená. Šetříme tedy nějakých 7 Euro a podle Honzovy navigace, míříme do lesa mezi Ramsau a Schladmingem, kde u lesní cesty stavíme stan. Nakonec stejně spíme pod širákem, jen Milan podléhá těm několika odporným komárům a nechává je za stanovou moskytiérou. úterý 6.7. - návrat Dál už nic co by stálo za řeč, Honza na vteřiny stíhá vlak do Plzně kolem půl druhé, já jedu k Milanovi přetáhnout fotky - svý do jeho pecky, jeho na svou flešku, tak akorát se mi těch 60 MB ještě vejde k mým 130-ti. Před odjezdem busu do Brna v 15 hod ještě narychlo stíháme hambáče a pivko.
Poplatky a mýta: (aktuální kurz 1 € = cca 32 Kč) Rakouská dálniční známka na hranicích 253 Kč (8 €) Při trase ze severu k jihu se prakticky mýtu nelze vyhnout, variantu přes Tauerntunnel mi plánovač trasy Škoda (ČB - Linz - Salzburg - Spittal - Lienz) našel jako nejvýhodnější. Až k Lucknerhausu to bylo téměř přesně 500 km. Varianta 2 přes Felbertauerntunnel a kolem Zell am See je asi kratší a dá se jet také poměrně rychle, i s odbočkou k Dachsteinu, 25 km zajížďkou a dálniční objížďkou, jsme v ČB měli najeto asi 1000 km. Odkazy a použité zdroje: Škoda -
plánovač cesty Linky na počasí: Kals
am Großglockner (Österreich) - výhled na 7 dní
THE END
od 20.8. 2004 jste Připomínky a náměty : ZDE
|
 |
|
