V 5 hodin ráno začíná na brněnské veterině hromadná akce. Třináct lidí se musí včetně bagáže vměstnat do tří aut. Nejvíc se toho vejde do mýho půjčenýho Formana, takže ve finále patřičně “sedíme”. Před půl sedmou vyrážíme směr Mikulov a za hodinu už jsme v Rakousku.

Přes Vídeň, Graz a Klagenfurt přijíždíme po poledni k Faaker See u Villachu. V tomto horku příjemné osvěžení. Na každé zastávce domlouváme místo dalšího odpočinku, vždycky zhruba tři hodiny vzdálené, příští je na A - I hranicích. Jsme trochu nervózní, protože další dvě auta jsou bůhvíkde. U jezera se zdržujem jen necelé dvě hodinky, nechceme aby na nás ostatní na hranicích čekali. Nakonec je to přesně naopak a jsme to my, kdo se půl druhé hodiny třepe, jestli zbytek dojede v pohodě.

Následuje osudová chyba, která způsobí všechny další problémy. Zamykám auto, nechávám blikat jen výstražná světla a všichni odcházíme pátrat po zbytku výpravy. Jsem si jistý, že strážník, řídící dopravu 20 m od nás, byl svědkem celé příhody a stopa po úniku chladící kapaliny, táhnoucí se od křižovatky k autu, je taky dost výmluvná. Pravda je, že výstražný trojúhelník za oknem nebo informace na kusu papíru by mohly příštím událostem zabránit.

Pátrání je opět bezvýsledné a tak se vracíme na onu křižovatku a ... zíráme do prázdna. Zbytek ve zkratce. Odtahová služba tady pracuje ďábelsky rychle. Na policejní stanici jsme ztrávili 3,5 hodiny těžkým dohadováním, chtějí po nás 90.000 lir za odtah (bezpodmínečně a bez diskuzí) plus 80.000 lir pokutu za stání na zastávce. Nechtějí pochopit, že to byla nouzová situace, ti kluci policajtský by to snad i nějak smazali, ale jejich šílená šéfová o tom nechce ani slyšet. Nakonec za nás pokutu zatáhl jeden polda, odtah šel z naší kapsy.

Jsme rádi, že je to za námi, na výstupy už dnes není nálada ani čas, bylo by dobrý aspoň najít ostatní. Musíme hledat někde směrem na Passo Falzarego. Kousek za Tofanou stojí Honzova Mazda, po půl hodině přijíždí i Felda, s kterou nás jeli hledat do Cortiny. Museli jsme se minout.

V 8.10 vyrážíme z parkoviště (1830 m) po cestě 402 napříč serpentinami silnice, 9.15 krátká zastávka u rozvalin pod sedlem Forc. Col de Bos. Krátce před desátou nastupujeme ve výšce 2500 m na zajištěnou cestu. Je tady dost nával, což se vcelku dalo očekávat. Štolou při baterkách procházíme na sedlo Castelletto (2657 m), kde se otevírá pohled do údolí Travenanzes. Davy turistů nás zdržují, nedá se moc předbíhat a postupujeme dost pomalu. Podle průvodce by měla cesta od nástupu na vrchol trvat 2,5 hodiny, my jsme za 3 hodiny na rozcestí.

Počasí je skvělé, nic nám nebrání vyrazit na Tofanu di Mezzo po Via ferratě Giuseppe Olivieri. Jsme na to jen tři, ostatní mají vlastní program. Má jít o “velmi těžkou zajištěnou cestu”, údajně jednu z nejtěžších v Dolomitech, což už samo o sobě je výzva. Sjíždíme na parkoviště asi kilometr níž (~ 1750 m), které po osmé hodině opouštíme po cestě 442, u Rif. A. Dibona (2050 m) jsme v 9 hodin. Tu hodinu jsme mohli ušetřit, protože až sem se dá pohodlně a bez poplatku dostat autem. Po 421 na Rif. Pomedes (2280 - 2340 m), tady 40 min. odpočinek, doplnění vody, krátký svah k nástupu a v 10.15 se do toho s patřičnou výzbrojí pouštíme.

Průvodce počítá na výstup 3,5 hodiny. Ve 12 jsme u kóty Punta Anna (2731 m), odkud by se v nouzi mělo dát sestoupit k Rif. Giussani. Cesta je těžší a kolmější než předešlé, ale nic extrémního. Její náročnost spočívá nejspíš v tom, že na lezce klade sice středně velké nároky, ale soustavně po delší dobu. Potkáváme rodiče s dvěma dětmi, desetiletá holka zrovna visí v asi 5 metrové kolmé stěně, brečí strachem a bojí se pohnout. Nevím jestli to od těch rodičů je rozumný, ale je to konečně jejich věc. Předbíháme je a vzápětí následuje nádherně vzdušný traverz, určitě jedno z nejhezčích míst při výstupu. Napadá mě, jak to asi zvládnou ti malí. Závěr vede po strmých skalách a skalních stupních.

V 14.24 stojíme na vrcholu Tofany di Mezzo (3244 m). Až teď obědváme a dáváme si docela na čas. Kolem 15.15 sestupujem trochu netradičně na normální cestu, přes zajímavý hřebínek v sedle mezi Tofanami a v 16.30 jsme na Tofaně di Dentro (3238 m). Po páté přicházíme k Bivacco Baracca degli Alpini (2922 m), kolem bývalých vojenských stanovišť Formenton. Leckterý hotelový pokoj by mohl závidět - 7 postelí s matracemi, 2 funkční plynové vařiče, krabice čokoládových tyčinek, koření, svíčka, toaletní papír, ... . Před vchodem dvě dobře umístěné nádoby na vodu. Malý zázrak uprostřed skal.

Nespěcháme, cítíme, že máme nárok na odpočinkový den. Vyjíždíme po 10 hod směr Cortina. Honzovi se nechce přes město a tak uhýbá po silničce vlevo. Bezva nápad pro náš špatně chlazenej motor. Prudký dvojkový stoupání, teplo z motoru pomáháme odvádět přes naplno puštěný topení a otevřený okna. Vyjíždíme u kempu Olympia a auta necháváme u hotelu Fiámes ve skromném stínu stromů. V 11.10 skoro celá banda stojíme na začátku cesty k “těžké” ferratě Albino Michielli Strobel na hřeben Pomagagnon.

Dnes si to nějak nedokážu vychutnat, možná je nás moc a ta hromadnost mi vadí. Cesta sama ale vůbec není špatná, zajímavý, vcelku nenáročný lezení, pěkný okolí, zajímavej sestup vyschlým korytem po 202 do údolí Val Grande, po 208 přes most, tunelem v téměř absolutní tmě bez baterek (je skvělý tam někomu zblízka zařvat do ucha, když to nečeká) a úbočím kopce zpět k Fiámes.

Odjezd po osmé hodině, cesta stejná jako před týdnem. Domlouváme si předem místa setkání, zhruba po třech hodinách. Za Greifenburgem odbočujem vykoupat se k Weib ensee, nevím kde ta žumpa vzala tohle jméno, koupeme se jen proto, že už tady jsme.

Za A - CZ hranicemi se v Dolních Dunajovicích zastavujem na večeři a moc na sobě nešetříme.

Do Brna je to pak už po dálnici co by kamenem ...