sobota 10.8. - NP Puez-Geisler

Skupina Puez - Geisler není naším hlavním cílem, rádi bychom se podívali na místa jako Tre Cime, Cinque Tori, skupinu Sella a samozřejmě Marmoladu. Protože máme na ramenou veškerou výbavu a zásoby na týden, netroufáme si na těžší cesty, jako třeba Tofanu di Rozes nebo di Mezzo.

Za Puezhütte (2475 m) se obloha začíná zatahovat, občas drobně mrholí, přestože předpověd ve Wolkensteinu slibovala ještě i na část zítřka bezchybné letní počasí. Po 16 hod přicházíme k Rif. Clark (~2200 m) kousek nad Passo Gardena (2121 m). Není ještě tak pozdě, ale prší a pod stříškou je vhodné místo k přenocování. Zůstáváme.

Dochází voda, jdu poprosit do hotelu v sedle, ale mají jen pro své hosty. Co naplat, pít se musí, a tak proklouznu do suterénu na toalety a beru si co potřebuji.

Z Pso. Gardena sjíždíme s příjemným staříkem do Colfosca, odtud s mladým italem asi 4 km za Arrabu. Už když nás nakládá mele něco o 20.000 lirách, pak to zkouší s 10.000, ale nepochodil. Známe jediný slovo - GRÁTIS. Dalších 10 km k odbočce na Caprile nás vyjímečně veze “slušňák” v pěkným autě (takoví většinou nezastaví). Po hodině chůze máme štěstí a zrovna když se dává do deště chytáme stopa až 4 km před Cortinu. Blíží se tma, proto zalízáme na nejbližším příhodném místě do lesa a stavíme stan. Prší.

Cesta vede z lesnatého údolí na travnaté louky, kde jsou z bílých kamenů poskládány desítky nápisů a vzkazů. Před Rif. Auronzo ustává déšť, na další cestě jdem po široké “magistrále” kolem Tre Cime di Lavaredo k Rif. Lavaredo (2344 m) a do sedla Paternsattel (2454 m). Dál směrem k Drei-Zinnen Htt. (2405 m ?) - údaje se různí až po 2450 m uvedených přímo na chatě - kousek pod chatou odbočujem na rozcestí vlevo do údolí, kde v 19 hod. nacházíme místečko pro postavení stanu.

Vaření, sušení stanu a přípravy k odchodu nás zaměstnávají až do 9.30 hod. Pak pokračujem v obchůzce “čimů” po cestě č. 105 přes sedlo Forcella C. di Mezzo (2315 m) zpět k Auronzohütte, kde jsme v 11 hod. Slunce už ohřálo vzduch, nyní stoupající do výše spolu s mraky, které omezují rozhled a zhoršují podmínky pro fotografování.

Pro návrat k Misurině volíme lehkou zajištěnou cestu č. 117 Via ferrata Bonacossa, procházející skupinou Cadini. U chaty Rif. Fratelli Fonda - Savio (2367 m) sestupujeme po značně frekventované cestě k Lago di Misurina (~ 1700 m).

Kolem 15 hod (opět v dešti) zakotvujem u informací, předpověď nic moc, dost dlouho posedáváme a vyčkáváme. Už je to dlouhý, sbíráme se a jdem na stopa. Ten člověk měl původně namířeno úplně jinam a přesto nás vzal až do Cortiny. Díky. Je 18 hod, nocleh plánujem na starým známým místě (na cestě 429) a je ještě dost času na drobný nákupy.

Pomalu opouštíme Cortinu, v klidu si to šlapem po 429-ítce, v jednom místě správně odbočuje do pravého svahu, jdem dál a ... konec. Kolem skály, pokračování nikde. Vracíme se kousek zpět - ano jdem po značce ! Nu což, někde kousek nad námi by měla být silnice a po té už to bude v pohodě. Není už skoro vidět, je horko a vlhko a terén k silnici je neschůdný. Zkoušíme prolézt malým komínem nad skály a po jakési pěšince to zkusit tudy, ale nemá to smysl. Prakticky po hmatu nacházíme rovnější plošinku, kde kolem půl desáté durch propocení stavíme stan.

Ve 12.30 baštíme u Rif. Cinque Torri (2137 m), ve 14 hod jsme u Rif. Averau (2416 m), kde shazujem batohy a jdem obdivovat nádherný rozhled z Rif. Nuvolau (2575 m). V 15.15 se vydáváme po cestě č. 441 na Passo Falzarego (2105 m) s malým zdržením u Lago de Val Limides. Rozhled z passa kvůli mrakům nesplnil naše očekávání.

Scházíme směrem na Andráz napříč serpentinami a po 20 min. chytáme stopa. Je to zážitek. Ta prcavka je tak malá, že se Peťa tak akorát vejde s baťohem na zadní sedadla, já se mačkám dopředu dost podivným způsobem s jednou nohou přes baťoh přilepenou na předním skle. Sjíždíme do Caprile (~ 1000 m), na tachometru 60, zařazená dvojka, motor se točí v neskutečných otáčkách. Čekám, že každou chvíli řekne DOST ! Kupodivu vydržel.

Za Caprile se ještě kousek vezem (v malé prcavce s dvěma dospělými a 1 dítětem !) k Mga. Ciapela, čímž jsme si dnešní příděl dobrodinců zřejmě vybrali.

Šlapem si to vzhůru silnicí a ve chvíli, kdy nám chybí k Lago di Fedaia ještě asi 4 km začíná pršet. Je 20 hod, u silnice vedle nás je nádhernej seník, dveře jen lehce zajištěný jedním hřebíkem. Na takovej komfort nejsme zvyklí. Pevná střecha, suchá prkenná podlaha, velkej prostor a větrání mezerami ve stěnách. Vaříme a děláme plány na zítřek. V případě pěkného počasí nás čeká Marmolada (3342 m), chtělo by to vstát před pátou.

Od západu se blíží jasně modrá obloha, jiné informace o počasí nejsou a tak v 10.30 vycházíme po trase č. 606 s úmyslem zdolat nejvyšší vrchol Dolomitů. Možnosti výstupu jsou dvě. Buď nahoru i dolů po ledovci, což je nejjednodušší a nejrychlejší, nebo po “těžké zajištěné cestě” západním hřebenem a zpět po ledovci. Peťa bez námitek přijímá druhou variantu (údiv), možná si dobře nepřečetl průvodce, jinak by se jeho opatrnost pravděpodobně ozvala. Dvacet minut před dvanáctou relaxujem na horní stanici lanovky u Rif. Pian dei Fiacconi.

Nějak jsme minuli značenou cestu k nástupu údolím, takže jdeme po vlastní, v dolní části s ne příliš bezpečným lezením. Ulevuje se nám, když před sebou zpozorujem další skupinku - jdeme správně. Cesta vede ve spodní části údolí po suti, v horní je malý ledovec.

Před nástupem na zajištěnou cestu začíná pršet, není kam se schovat a tak pokračujem dál. Na chvíli se zastavujem pod malým převisem u cesty, ale po pěti minutách jdeme dál. V 15 hodin přicházíme ke starému vojenskému postavení z první světové, uměle vysekanému ve skále v sedle Forc la Marmolada (2896 m). Je tady skupinka asi osmi Slováků a dvě známé tváře z autobusu, ti ale nemají potřebnou výbavu a tak sestupují. Jsme rádi, že Slováci jdou před námi, psychicky nás to staví na nohy.

Poslední úsek pod vrcholem jdeme v mlze a sněžení, na konci zajištěné cesty pro jistotu nasazujem mačky a vyšlapanou cestou stoupáme na vrchol. Jedna vrcholová fotka a jdem se ohřát do Cap. Punta Penia. Razítko z této chaty mi ještě dlouho bude zdobit stranu č. 4 v mém cestovním pase.     ;o)

V 17.45 opouštíme chatu a zjišťujem, že na skutečném vrcholu stojí velký kříž a první vrcholové fotky že jsme udělali u jakési antény. No, i ježek může vlézt na smeták ...

Sestup je bez problémů, obtížnější je snad jen krátký nezajištěný úsek při sestupu po skále na ledovec. Beru-li to zpětně, nejspíš jsme dost podceňovali nebezpečí trhlin. Navázaní na čtyřmetrové repšňůře jsme mohli být rádi, že nebylo třeba se na její pevnost spolehnout. Navíc její délka by zaručila oběma stejný osud. :-))

V 20.15 stojíme u Rif. Dolomia, je nám zima, protože ve spodní části se sněžení změnilo v déšt. Přesto si zcela nelogicky dáváme zmrzlinu. Plníme všechny prázdné lahve a míříme ke starému známému seníku. Je před námi ještě minimálně hodina chůze, ale hned za prvními serpentinami pod Lago di Fedaia se ve tmě objevují obrysy jiných potenciálních příbytků a v jednom z nich po chvilce (22.15 hod) nalézáme útočiště pro dnešní noc. Polívka se sójovým masem zahřeje, špagety zasytí. V 23.30 se ozývá poslední významný zvuk dnešního dne - zaškrtnutí zipů našich spacáků.

V 15.30 si prohlížíme strmé suťovisko, které nás čeká při výstupu na Rif. Forcella Pordoi (2849 m). Stylem dva kroky vpřed, jeden vzad se drápem nahoru, v 18 hodin si dávám pamětní razítko.

Na Piz Boé (3152 m) nás to neláká, po cestě č. 627 přicházíme v 19 hodin k Rif. Boé (2873 m) a zvažujem co dál. Původně jsme chtěli někde tady nahoře přespat, ale teď se rozhodujeme sestoupit údolím Val de Mesdi a po Grödener Höheweg dojít až k Rif. Clark nad Pso. Gardena (2121 m).

Zdá se to být kousek, od Rif. Boé jsou vidět domky v Colfoscu, ale zdání klame. Do sedla Grödner Joch přicházíme už potmě v 21.37 a v 22 hod shazujem totálně vyčerpaní a hladoví batohy u Rif. Clark. Zbývá síla už jen k uvaření polívky a přípravu ke spánku.

sobota 17.8. - Wolkenstein

Vstáváme před osmou, přestože jsme plánovali dlouhý spánek. Začínají se trousit turisté, většinu laviček máme zabranou svými věcmi. Když jich tam je asi 15, připadne mi to hloupé a začínám balit. Dělá se tady husto, všichni si tahají z ruksaků jídlo, dobré jídlo, před kterým naše rýže v masoxu neobstojí a to nám nedělá až tak dobře. Radši vypadnem. Svým odchodem uvolňujem dalších asi 5 míst k sezení.

Pomalu, pomaloučku si to šlapem podél lanovky směr Wolkenstein, hodinu se vyvalujem na trávě za vydatného působení slunečních paprsků, jedním slovem - veget. V 16 hodin jsme dole, couráme se městečkem a utrácíme poslední drobné. Autobus má jet o půlnoci, je ještě čas si zdřímnout na loukách směrem na Langental a sníst ušetřené dobrůtky.