|
|
|
15. - 18. duben 2003
Počasí by prý mělo do konce týdne vydržet, lavinové nebezpečí kleslo z trojky na dvojku a snad ještě do odjezdu klesne. Na poslední chvíli sháníme chybějící 2 cepíny, výše půjčovného za ty muzeální kousky je snad vyšší než jejich historická hodnota.
Plán na 5 dní je zhruba tento:
úterý 15. dubna
středa 16. dubna
V 9:00 jsme na rázcestí pod Tomanovou (1164 m) (rozc.: Kasprový vrch 2h, Sedlo Závory 2:15h, Podbanské 3:15, Tomanovo sedlo št. hranica 1:30).
Dělám(e) chybu (pokolikáté už ?) že se nemažu(eme), přestože slunce intenzivně svítí a to spolu s odrazem od sněhu kůže nemůže dlouho bez úhony zvládat. Že by lenost ? V 12:50 jsme po závěrečném boji se strmým svahem v Tomanovském sedle (1685,9 m). Jen tahle dolina, na kterou v létě stačí 1,5 hodiny nám bere z harmonogramu skoro 3,5. Další hodinku obědváme, odpočíváme a kocháme se. Bez toho by to byla opravdu jen dřina. V 13:55 stoupáme po neznačené, strmé, travnato-skalnaté stráni na Temniak. Kromě strmosti nám kopec vzdoruje také sněhovým hřebínkem za Stoly a skalkami lehčí dvojkové obtížnosti. Na závěr traverz do sedýlka pod vrcholem Temniaku (2090 m), kde jsme v 15:45. Traverzů si máme ještě později užít víc než nám bude milé.
čtvrtek 17. dubna
Absolvujeme krátký výslech od člena polské horské služby, jejichž skupince se nedalo nepozorovaně vyhnout (zajímá ho: národnost, odkud, kam; upozorňuje: nešlápnout na polskou stranu, bivakování v Polsku zakázáno). Na vše s příjemným úsměvem ochotně kýváme. Tvrdíme že ze Svinice chceme hřebínkem na Valentkovou (ještě jsme ho nikdy neviděli, on tvrdí, že to nejde a že spadneme) a dál na Slovensko. Kasprovy Vrch (1984,9 m) obcházíme zprava po sjezdovce, nedaleko chaty nás zastavuje tentokrát už skutečný polský pohraničník. Není nepříjemný, jen naprosto nekompromisní. Na chatu pro vodu nás nepustí ani náhodou. Znovu otázky odkud a kam jdeme, jenže teď mnohem podrobnější a vše si píše. "Temniak ? A odkud jste se tam dostali ? Aha, z Tomanovskýho sedla, hmmm ...".Hodně ho zajímá, jestli jsme náhodou při chůzi po hřebenu nešli po polské straně. To jsme teda samozřejmě ani náhodou nešli. Bere si naše pasy, vše si pečlivě opisuje a mobilem i vysílačkou někam hlásí. Nejspíš máme s přechodem do Polska utrum. Pokud teda nestojíme o zbytečný problémy a to nestojíme. Aspoň ne o tyto. Docela mě překvapuje odpovědí, že v létě se dá oficiálně přejít do Polska i přes Svinicu a Orlu Perč, ale jeho kolega to v zápětí dementuje, že to lze jen přes Rysy. Každopádně teď tam v žádným případě nemůžeme! No mají v tom trochu guláš a toho by se případně dalo někdy v budoucnu využít pro návštěvu Orlí Perče i neoficiální cestou. Už aby i tady byl možný volný pohyb osob jako třeba v Alpách, jinak si člověk připadá pořád za "železnou oponou".
Zastavujeme už jen kousek pod vrcholem (~ 2240 m), zkoumáme možnosti, traverz k hřebínku na Valentkovou je nejistý, ten navíc vypadá moc ostře a zasněženě. Rozhodujeme se traverznout pod Valentkovou Kamennou Tichou dolinou a jedním z kuloárů vylézt na její západní hřeben a obejít ji do sedla Závory. Ani jsme si nevyběhli až na vrchol Svinice, Radim s Milanem o to vůbec nestojí, ve mně trochu cuká, ale tuším, že síly budu ještě dnes potřebovat. Nasazujeme mačky a v 14:20 začínáme sestupovat. Svahy pod Svinickým sedlem jsou strmé, sníh je řídkej, nezpevněnej a boří se. Původně jsem je chtěl přímo traverzovat, ale nemám z toho dobrej pocit. Kousek se vracím a sestupujem kolmo dolů, každou chvíli po stehna zaboření. Nepříjemnej pocit ze svahu mě neopouští, už abysme byli pryč. Zdá se mě, že se ti dva za mnou hrozně loudají, v klidu si klábosí, a zrovna tady. V 15:30 jsme pod kuloárem, kterým mám v úmyslu vylízt nahoru. Vypadá ve srovnání s ostatními možnostmi nejkratší a dobře vysněženej. Milanovi se vůbec nelíbí ta strmost, ale shoduju se s Radimem, že je to prašť jako uhoď, nic mírnějšího není v dohledu. Tak teda jdem na to. Píchnout cepín, levá noha, pravá noha, cepín vejš ... . Někdy po tom "levá, pravá" stojím po stehna na stejným místě, to jak sníh nedrží a propadá se. Je to hnusný. Ale aspoň v tom drží cepín. Pokud se to neurve celý, na podkladu bude nejspíš převážně tráva. Výš je to už jiný. Pod sněhem je skála, cepín jde na doraz jen do půl topůrka a to je na draka. Ani nohy v tom moc nedrží, mačky z kamene sjíždějí.
Zdá se, že jediná možnost je dostat se k vyčnívající skalce a po trávě nad ní už je to kousek. Přiznávám, že mám trochu strach a kluci určitě taky. Taky o to jak to zvládne Radim, cepín prvně v ruce, prvně v takovýmto terénu. Ale drží se naprosto rovnocenně (nám amatérům) a v 16:05 si dáváme nahoře zasloužený hlt výborné J&B Whisky. Dál už to nemůže být horší.
Pátek 18.dubna Odchod 8:40. Hledáme nástup do Hlinské doliny. Značku a mostek nacházíme čirou náhodou - vše je hluboko pod sněhem, ale po chvíli už zas jen udržujeme směr a probíjíme se lesem. Za ním (9:45) na začátku kosodřeviny značka na skále. Směr byl správnej. Těšil jsem se, že ráno bude dolina vymrzlá a sníh pevnej, ale není to úplně ono. Po pravé straně spadají z vysokých stěn alespoň 4 nádherné ledopády.
V půl dvanácté zastavujeme k odpočinku nad stupněm u velkého balvanu (~ 1800 m). Počasí se rychle mění, zatímco před chvílí bylo příjemně a téměř bezvětří, teď se zvedl mrazivý vítr od sedla a chce to další vrstvu oblečení.
V 14:30 míjíme Rázcestie nad Žabím potokom (1625 m) (rozc.: Štrbské pleso 1:45), v 15:10 jsme u Popradského plesa. Dáváme polívku (fazolová 35 Sk, kapustnica 39 Sk, Goralská Velikonoční 55 Sk) a pivko 33 Sk. V 16:05 odcházíme, 17:10 shazujeme batohy na Štrbským, sestup je rychlejší než v létě. Před půlnocí jede ze Štrby přímej vlak přes Brno do Budějic, tak jdem ještě na langoše a uklidit se do hospody. Posledním vláčkem v 22:35 sjíždíme do Štrby a v 23:57 rychlíkem domů (7:00 Brno).
Hrubé náklady:
THE END
od 01.11.2003 jste Připomínky a náměty : ZDE
|
 |
|
