[ Home ] [ Mont Blanc 96 ] [ Dolomity 96 ] [ Pyreneje 97 ] [ Dolomity 98 ] [ Malá Fatra 99 ] [ Roháče 99 ] [ Dachstein 99 ] [ Vysoké Tatry 99 ] [ Monte Rosa 99 ] [ Roháče 2000 ] [ Tatry 2000 ] [ Dolomity 2000 ] [ Tatry 2001 ] [ Walliské Alpy 2001 ] [ Dolomity 2002 ] [ Králický Sněžník 2003 ] [ Červené vrchy 2003 ] [ Kamnické Alpy 2003 ] [ Ádr 2003 ] [ Bernské Alpy 2003 ] [ Grossglockner 2004 ] [ Plánuje se ]

28. červenec - 6. srpen 2003

Plán počítá s návštěvou největších turistických lákadel, tedy Eigeru, Mönchu a Jungfrau coby symbolů Bernských Alp, "náměstí" Konkordia z nějž vytéká největší alpský ledovec Aletschgletscher a Finsteraarhornu - nejvyššího vrcholu Bernských Alp, to vše v opačném pořadí. Především díky posledně jmenovanému, poněkud odlehlému vrcholu, má náš pobyt "nahoře" v ideálním případě trvat minimálně 8 dní.

Rád bych poděkoval Honzovi Hlaváčkovi za zapůjčení skvělé mapy Bernských Alp a Scootymu za zapůjčení průvodce Berner Alpen, kterého jsme se naučili brát víc než vážně.

pondělí 28.7.

Ranním vlakem v 7:19 jedu do Českých Budějovic, nově zavedená společná jízdenka je dobrá věc - ve třech lidech (2 jsem odchytl na nádru) za 336 Kč. 65l bágl zas plnej a ze všech stran ověšenej, a to je skoro bez jídla, který nakoupím až v ČB.

14:15 po kafi a koláčcích jedem s Milanem na nádr pro pasažéra, Lukáš má v úmyslu si ve Švajcu trochu přivydělat. Cesta moc neubíhá, v 18 hod stojíme v zácpě před Mnichovem, za hodinu jsme ještě pořád v Mnichově.

úterý 29.7. - Grindelwald (~ 1000 m), Schreckhornhütte (2529 m)

Asi v 1 hod zalíháme do stanu na poli u Mattenu u Interlakenu. V 8 už zas na nohou a za 3/4 hod odjezd do Interlakenu, kde si v Balmer's, což je něco jako ubytovna (noc se snídaní 24 CHF - prý nejlevnější ve městě) i centrum outdoorových sportů, Lukáš něco vybavuje a pokračujem dál do Grindelwaldu.

V části Mättenberg dostáváme povolení nechat asi 10 dní auto na plácku před domem, je to ideální výchozí místo.

Chvíli ještě balíme a přebalujem, ... no a pak jdem na to!

V 12:10 míjíme chatu Marmorbruch (1100 m) (rozc.: Schreckhornhütte 4:20, Stieregg 1:25), v 12:50 rozcestí Wysseflue (1386 m). Cesta stoupá nad soutěskou (Gletscherschluchte) spadající od Unteren Grindelwaldgletscheru, v 13:55 přicházíme k chatě Stieregg (1650 m). V protějším suťovém svahu hledáme dalekohledem cestu, kterou bysme mohli za několik dní sestupovat. Po půlhodinovém odpočinku přecházíme suťové koryto nad chatou, trochu scházíme a kolem hřebene Bänisegg (~ 1800 m, 15:15 hod) se lomíme k západu podél rozlámaného ledovce Und. Ischmeer.

Pozn.: Z nejnižšího místa cesty pod hřebenem Bänisegg vede až dolů k ledovci Unteren Grindelwaldgletscher dobře schůdná ovčí stezka, dále lze přes ledovec (tvrdý led a suť) bez problémů přejít na protější suťoviště, kde výš při jeho levé (orogr. pravé) straně stoupá zřetelná cesta.   

My teď ale šlapeme vzhůru ke skalám "Rots Gufer", kde nás čeká techničtější úsek po žebřících, umělých stupech a kramlích. V 17:45 jsme pod chatou Schreckhornhütte (2529 m), máme toho celkem dost. Cedule "NO CAMPING" je dost výmluvná. Jdem nakouknout do chaty, hned za dveřmi si čtu informace o ubytování, když přichází chatař. Je trochu pod parou, tváří se trochu nerudně a nedůvěřivě, drží si odstup a tázavě se dívá svýma červenýma očima. Zdravím a říkám mu, že se zrovna dívám na podmínky ubytování.

"Budete tu spát ?"
"Máme stan, přespíme dole."
"Pod chatou nesmíte, asi 50 minut dál je místo staré chaty, tam to jde, chata už tam není, ale je to trochu chráněné."
"Dobře, půjdeme tam."
"A odkud jste ?"
... říkám mu odkud ...
"Jo jo, Češi vždycky chodí spát dál (na Strahlegg)" říká a s úšklebkem si významně tře palec a ukazováček.
Můžu se jen pousmát.

Info o Schreckhornhütte (2529 m):

Chata má 90 míst na spaní, tel.: +41 033/8551025.
 

Scházíme na ledovec a za necelou půlhodinku, ještě na dohled od chaty, v 18:45 stavíme na kamenech stan. Lepší místo je (jak říkal chatař) ještě kus dál (možná 20 min) na místě staré chaty Strahlegg smetené lavinou, ale chybí nám vůle i síly tam dojít, když navíc nevíme přesně kde to je a co můžeme čekat.

Zalíhám v 21:15 poté, co se nad námi vynořila z mraků mohutná pyramida Schreckhornu (4078 m). Je považován za údajně "nejtvrdší" čtyřtisícovku Bernských Alp.

středa 30.7. - Finsteraarjoch (3283 m)

Dnešní trasa má vést přes Finsteraarjoch a Agassizjoch kam až dojdem. Průvodce to do Finsteraarjoch hodnotí jako WS - málo obtížné na 4,5 hodiny, proto počítám s tím že dojdeme dál.

Ráno kolem nás prochází asi dvě skupinky mířící na Schreckhorn, my vycházíme v půl osmé. Značená cesta vede kousek od nás po suti a skále strmě vzhůru pod skály, my to zkoušíme, stejně jako už jedna dvojka před námi, obejít po ledovci, zdá se to pohodlnější. Z plató nad ledovcovým výšvihem se stejně jako jediná cesta jeví vystoupat sutí na cestu pod skalami, ale není už tak strmá.

Po chvíli přicházíme k místu, kde stála chata Strahlegg, připomíná ji jen pár rovných plácků a drát trčící ze země. Je odtud pěkný pohled na hřeben Finsteraarhornu a Agassizhorn nad rozlámaným ledovcem Obers Ischmeer.

Cesta dál je s otazníkem, možná nepřesným překladem průvodce, nedostatečným prostudováním nebo nejasným popisem se necháváme svést na cestu vedoucí od Strahleggu na Schreckhorn, místo postupu víc k JV a obejití hřebene s kótou 2922 m (v terénu ta kóta není zas tak jasná). Stoupáme po skalách až k hornímu firnovému poli, kde už tušíme, že jsme o hřeben mimo. Traverz po firnu, lehký lezení na hřeben a v 11:40 ve výšce asi 3170 m mám pocit, že jsme tak trochu v prdelce.  Pohled na kolmé srázy na druhé straně je dost nechutnej. A na ledovec pod ně se musíme dostat.

Slízáme to v nejnižším místě, kam zasahuje firnový splaz. V 12:30 jsme pod skalami, sil a taky morálu ubylo, ale měli bychom se už nacházet na normální cestě. Největší problém nám teď působí strmost zledovatělých svahů, tupý turistický mačky v tom bůhvíjak nedrží. Jsme navázaní a tím pádem vystavení nebezpečí stržení. Asi dvakrát se daří hodit smyčku na kámen a jistit, i pár stupů jsme si cepínem vysekali.

Ve 14:45 (tedy po víc než sedmi hodinách ! místo 4,5) přicházíme do Finsteraarjoch a málem padáme na hubu. Podle průvodce jsme touto dobou měli být už na Agassizjochu ! Kuloár na něj taky nevypadá jako procházka, průvodce jej hodnotí jako ZS - dosti těžké a musíme si zvyknout, že nepřehání.

Dnes končíme a protože zítra má být hnusně zůstaneme tu nejspíš dýl. V 15:30 začíná sněžit, stavíme stan mezi sedlem a kuloárem.

čtvrtek 31.7. - stále Finsteraarjoch (3283 m)

4:00 - sněží, je mlha (mraky)
8:30 - pořád v mracích, nesněží, skoro bezvětří. Stan je obalenej mokrým sněhem. Ale přesto začínáme s přípravami, jako bychom chtěli vyrazit. Občas se stěna ukáže do půlky, pak zas není vidět nic. Po 10 hod se jdem aspoň trochu projít, obhlídnout nástup kuloáru, ale je mlha a nic není vidět. Nedá se než čekat, kdyby šel tento úsek (jeden z nejtěžších a nejnebezpečnějších) vynechat, asi bychom to rádi udělali. Časová ztráta se vrší, budeme asi muset zredukovat program.

11:30 - došly předpovědi, dnes přeháňky, lehký déšť, zítra buď jasno nebo partly cloudy.

Před třetí se trochu trhají mraky a od nástupu je vidět i do horní části kuloáru. No není to moc pěknej pohled, oddechnu si až to bude zítra za námi.

17 hod - je už celkem pěkně, snad předpověď pěknýho počasí na zítra a další 2 dny vyjde. Ve stanu je nuda, jen se válíme a posloucháme padání kamenů z Agassizjoch.

pátek 1.8. - Agassizjoch (3749 m), Finsteraarhorn (4273,9 m)

4:00 - budík, je jasné hvězdnaté nebe. Energii na dnešní den opět svěřuji své tradiční instantní rýžové kaši s müslli, mám pocit, že z půl ešusu této hmoty dokáže tělo čerpat relativně dlouho, při její dobré stravitelnosti. 

Až v 6:30 hod jsme pod nástupem (~ 3300 m), trochu jsme podcenili rychlost svítání a slunce už naplno zpracovává stěnu, což se kromě měknutí sněhu projevuje i větším množstvím padajících kamenů.

Most přes první odtrhovou trhlinu, s naprosto rovnou a kolmou stěnou jakoby uříznutou nožem, tvoří zbytky staré laviny. Následuje okrajová trhlina, od níž je třeba traverzovat kus doprava a dostat se tak na firnový svah. Dáváme víceméně pro morál 2 šrouby, traverz nad nesympatickou okrajovou trhlinou je dost strmý a v tvrdém ledu, dál v měkčím firnovém svahu už se dá aspoň zarazit cepín až po hlavici, ale je to stejně fuška, funím jak lokomotiva. U prvních, řádně zvětralých skal, kde se dá dát smyčka přes hrot (~ 3460 m, 8:35 hod), je jistící lano nataženo přes 50 m.

Jistíme ještě jednu krátkou délku a dál (9:15 hod) už jdem každej za svý. Lezba kamenolomem do Agassizjochu je namáhavá a docela morálová záležitost, hned v úvodu v naší těsné blízkosti prolétá pár kamenů jako připomínka, že nejsme na procházce. Hlavně se držet toho co drží a neshazovat na druhýho kusy skal.

11:30 - Agassizjoch (3749 m). Oba se shodujeme: "Už nikdy více !" Trvalo nám to 5 hodin oproti 3 hodinám uvedeným v průvodci. Už si na to začínáme zvykat, jsme hold jen normální tůristi. Pro pohodlný bivak tady nejsou dobré podmínky, vše hodně strmé.

Po hodinovém odpočinku se pouštíme do prvního skalnatého výšvihu na Finsteraarhorn. Vypadá hrozně a strmě, ale nakonec je to docela v klidu. Většinou pevnější skála, je čeho se držet i kam stoupnout. V 14:10 jej máme za sebou (3940 m) a protože už nemáme co pít rozehříváme sníh. Myslím, že s trochou úsilí by se tady dal i postavit stan, ale bouřku bych tu v něm zažít nechtěl.

V 15:10 pokračujeme, hned další firnový hřebínek asi 30 m jistíme (do 16:00) a v 16:35 jsme v Hugisattel (4088 m). Jen shazujem bágly, ssebou foťák, tatranku, něco na vrcholový přípitek a 16:47 jdem na poslední skalnatý výšvih. Nalehko to jde skoro samo a jak říká i průvodce - "jde o krásné lezení do obtížnosti II v pevné rule".

V 17:30 jsme na Finsteraarhornu (4273,9 m), nejvyšším vrcholu Bernských Alp. Nejsme sami, jsou tady ještě 4 horolezci, kteří vystupovali trošku obtížnější trasou - SV hřebenem (nazývaným "Walkerův pilíř Bernských Alp"), což jim trvalo asi 10 hodin. Jsou na 60-ti denní expedici po okolních vrcholech. Trávíme tu jen půl hodinky, pár fotek, přípitek, gratulace a zas dolů.

V 19 hod sestupujeme z Hugisattel. Cesta se klikatí mezi trhlinami a před skalnatým hřebínkem musíme překonat opravdu nechutnou okrajovou trhlinu po úzkém sněhovém mostě. Když do ní spadne kus ledu nebo kámen ozývá se děsivý zvuk tříštícího se skla. Chvíle odpočinku na Frühstückplatz (3616 m, 20:10 hod), sestup na ledovec a čeká nás další chuťovka.

Trhlina jak hrom široká kolem 2-3 metrů, její druhá hrana o dobré 4 metry níž, v užším místě, kde z druhé strany vybíhá převislý, jen na jedné straně ukotvený sněhový mostek, široká možná metr a půl. Podle stop se nejspíš překonává se dvěma cepíny. Do poloviny její výšky shora traverzuje úzká římsička, ale dál už to nevidím jinak než skočit. Snad to protější okraj i moje starý kosti vydrží, v opačném případě ... Mě to vychází a vzápětí i Milanovi. Má toho už dnes, zdá se, víc než dost.

Ještě sejít k Finsteraarhornhütte a pro dnešek je pokoj. V půl desáté ji sice vidíme ve tmě pod sebou, ale scházíme špatně, protože neznáme přesně cestu. Dost ! Rovnáme mezi kameny aspoň trochu použitelný místo na stan, pod něj lana a pláštěnku, aby se neroztrhla podlážka. V 22:40 stojí, hned je trochu líp, dá se nabrat voda co teče opodál a něco už v klidu pojíst. Přestože jdeme spát o půlnoci, plánujeme zítra vstát v 6 a jít přes ledovce co možná nejdřív.

sobota 2.8. - Jungfraujoch (3471 m)

Všechno mi nějak dlouho trvá, dnes jsem brzda. V 8:40 začínáme sestupovat z asi 3285 m k Finsteraarhornhütte (3048 m), kde jsme za půl hodinky. Pod chatou (~ 2985 m) se trochu převlíkáme, navazujem na lano a v 9:50 míříme přes jeden z velmi dlouhých ledovců Fieschergletscher s mnoha odhalenými trhlinami a tvrdým ledem, takže v zásadě bezpečným, k sedlu Grünhornlücke. Na druhé straně ledovce (3045 m, 10:40 hod) je ledový svah a pak něco jako zvlněné sněžné moře, samá vlnka. Cestou míjíme pár trhlin, které nahoře nejsou příliš vidět, ale o to větší jsou pod povrchem.

V 11:40 přicházíme do sedla Grünhornlücke (3280 m), jsou tady už dvě skupinky turistů s vůdci a vesele si vegetí. Zdržujeme se jen na chvíli, v poledne zas klopýtám navázanej za Milanem dolů ke Konkordiaplatz (~ 2755 m). Sestup po Grüneggfirnu trvá hodinu. Vlevo, 95 m nad námi na skále, je chata Konkordia (2850 m), z které může být pěkný výhled na Aletschský ledovec. Milanovi se tam nechce, takže zůstává na moréně a já vybíhám nalehko po schodech nahoru. Cedulka říká, že v roce 1877 dosahoval ledovec 53 m nad současnou úroveň. Jak to asi bude vypadat za dalších 100 let ... ?  

V 13:25 dělám pár fotek od chaty, Jungfraujoch je na dohled, ale je jasný, že ještě hodnou chvíli potrvá, než se tam dneska složíme a radši spěchám dolů. Ještě chvíli se dole kocháme a v 14:35 se pouštíme do posledního úseku dnešní cesty. Ledovec kolem Konkordiaplatz tvoří většinou tvrdý led s množstvím odtékajících stružek, potůčků, říček a řek, s hukotem se valících v hloubce trhlin. Je to neuvěřitelné množství vody, které ve výsledku musí vytvořit pořádný veletok.

Podle očekávání cesta moc neubíhá, v horní části Jungfraufirnu je sníh a velké množství schovaných a pekelně hlubokých "A" trhlin. V závěru se každých 50 m hlásí "pauzaááá!", na chvíli odpočinout a jde se dál. V 18:30 shazujeme bágly pod Sphinxem, na rovném plácku nad obrovskou trhlinou (~ 3400 m), hned vedle rolbou upravené cesty pro turisty stavíme stan. Za půl hodiny stojí, oproti předchozí noci těžký komfort, ale vlastně jsem si neměl na co stěžovat.

Cesta nám, počítám-li čistý čas chůze, trvala asi sedm a čtvrt hodiny, pravda, aspoň v závěru dost pohodovým tempem. V opačném směru, tedy Jungfraujoch - Finsteraarhornhütte průvodce počítá s 3,5 - 4 hodinami. To musel vážně měřit nějakej těžce našlapanej "guide" bez zátěže, přijde mi to vcelku nereálný.

Zítra je v plánu Jungfrau (4158,2 m) na jejíž V stěnu se od stanu koukáme. V 21:10 jdou kolem 2 Slovinci, kluk s holkou, startovali v 6 hod (!), ale bylo prý "very dangerous places" - velmi mnoho nebezpečných míst a teď vypadají dost hotoví. Totéž říkali 2 Češi vracející se kolem 20 hod, ti ale prý vyráželi až v 9 hodin. Na výstupové cestě bylo prý asi 50 lidí, aspoň 20 vylezlo až nahoru, oni (kvůli ní) ne. Co říkají beru vážně a zítra počítám s náročným dnem, ale zpětně vzato - dost záleží na osobní hranici pocitu nebezpečí.

neděle 3.8. - Jungfrau (4158,2 m)

Milan je unavenej a zůstává ve stanu. Já v půl šesté vyrážím skoro poslední za všemi skupinkami, ne a ne se vybatolit. V 6 hod stojím frontu u nástupu, na krátkém ledovém traverzu se většina lidí jistí, vrtají šrouby a navzájem se dobírají, což trochu zdržuje. Slušně se dovoluji nastupující skupinky a nechávají mě projít. Bezva, cepín stačí strkat třeba do děr po šroubech, římsička je tak akurát na šířku nohy. A jsem na skále. Nechce se mi sundávat mačky a tak jdu kus v nich, ale jsem jedinej, brzo přicházím na to, že je to hloupost a jdou na batoh.

V 6:28 jsem na sněhovém plató, mačky zas na nohy a za deset minut pokračuju. Dávám řeč s klukem z Rakouska, včera šli hřeben Mittelegi na Eiger. Nabízí mi, abych se s nimi navázal na lano, ale v tomto terénu to nemá smysl a navíc sám jsem rychlejší.

První ožehavější místo přichází před sedlem Rottalsattel (3885 m), kde je nepříjemný strmý traverz na sedlo, vzhůru po hřebínku to jde a pak další "heiklich" traverz od hřebene ke skalám, v polovině s možností zajištění na tyči. Možná díky slušným stopám mi tak hrozný nepřišel. No a odsud už je celá cesta osazena železnými tyčemi, za současných podmínek nejsou potřeba, ale není vždy jen hezky. Takže kus po skále (mačky dolů), pak po firnu k vrcholovým skalám (mačky nasadit) a v 8:18 jsem na Jungfrau (4158,2 m). Současně se mnou přichází ještě jedna dvojka, jinak je tu zatím prázdno.

Využívám toho k nafocení pár obrázků, v dálce jsou kopce, které už trochu znám, některé od pohledu, jiné jsem měl pod nohama - Dóm, Monte Rosa, hřeben od Lyskammu po Kl. Matterhorn, za Weisshornem vykukuje špička Matterhornu, výrazný Dent Blanche a ještě víc vpravo Jorasses a Mt. Blanc.

V 8:50 už na vrcholu není místo, někdo musí dolů. Hlásím se dobrovolně, taky mám trochu obavu jak to půjde až sníh změkne. STOP !!! Málem jsem zapomněl na vrcholový drink ! Hned to napravuji, taky přidávám pár fotek - je málo pravděpodobné, že ještě uvidím svět z tohoto místa. V 9 du. Vrcholové skály, pohodový firn a zas skála. V 9:35 mám za sebou opět "heiklich" traverz, teď dost pohodovou stopou. V 10 sundávám mačky na spodních skalách, ještě necelá půlhodinka a mám za sebou i ledový traverz a slabý mostek přes okrajovou trhlinu. Zrovna na něm jsem si dnes poprvé "škobrtnul" mačkama a z pusy mě letí něco dost neslušnýho.

V 9:55 jsem u stanu, dohromady i s nástupem a pauzou na vrcholu 4,5 hodiny, 2:50 výstup a 1:40 sestup. Čekal jsem to horší, ale tak je to v pořádku. I Milan je překvapenej, že už jsem dole. Živím naději, že si odpočal a že tím pádem můžem stihnout ještě dnes dojít přes Berglihütte pod Mittelegi, zítra zvládnout Eiger a smazat tak časovou ztrátu. Moc se netváří, ale zatím nic neříká.

Trochu lenoším, vařím a odpočívám, ale je třeba jít. Balíme stan a kolem 13:15 míříme mezi návštěvníky v botaskách a "vasilech" k Mönchsjoch. Vidím, že z Eigeru asi nic nebude, Milanovi to furt nějak nešlape. Možná ho ničí už jen ta představa co by nás čekalo, možná prostě nemá takovou motivaci jako já. Nevadí, jsem spokojenej s tím co jsme doteď prošli, viděli a zažili, člověk nemůže mít všechno. Zítra dáme místo Eigeru Möncha (i když mě v této chvíli není moc sympatickej a vůbec mě neláká) a sestoupíme směrem ke Grindelwaldu kam až to půjde, buď Berglihütte nebo ještě níž. Další den pak přes Stieregg až do Grindelwaldu.

Dnes jsme udělali jen asi hodinovej přesun. Stan necháváme hned u nástupu na Möncha. Cítím, že na mě padá únava, už není kam se hnát, pro dnešek došla motivace. Zítra jen lehká pohodovka na Möncha a sestup. 

pondělí 4.8. - Mönch (4107 m)

Od stanu odcházíme v 6:12 hod a sledujeme stejnou cestu jako už pár skupinek před námi. Stoupáme nenáročnou skalou místy lehce pokrytou drobnou sutí, variant je v tomto spodním úseku víc. Kolem meteorologického měřiče přicházíme k prvnímu firnovému hřebínku a po chvilce váhání nakonec nasazujeme mačky. Není co jistit, sníh je tvrdý, stopy výrazné a hřebínek nepříliš strmý. Následuje krátký úsek po skále a chvíli po 7 hod nasazujeme mačky podruhé. Na strmějším úseku hned nad skálou jsou tyče k jištění, ale ani teď není důvod je využít, podmínky jsou výborné. Hřeben k vrcholu, nádherné počasí a výhled na všechny strany - to je fakt parádička. Teď jsem rád, že jsme tento kopec nevynechali. Jen dávat bacha, svahy jsou strmé a tvrdé ...

V 7:50 jsme na vrcholu Möncha (4107 m), jen děláme pár obrázků, něco sladkýho do žaludku a v 8:15 zas sestup.

Stejnou cestou jsme přesně za 1,5 hod u stanu, krátkej oddech, všechno balíme a v 11:15 míříme přes Obere Mönchsjoch k Untere Mönchsjoch. Z dálky to vypadalo jako neškodnej brdek, kterej prostě přejdeme, ale na místě máme docela problém s odtrhovou trhlinou a ledovým svahem a to tak, že ani nefotíme. Šrouby jsou schovaný v batohu (ó jak praktické !) a tak "jistíme" jen přes špičkou zaseknutej cepín a věříme si ...

Uff, zas to vyšlo. Na druhé straně nacházíme stopy vedoucí k (nebo od ?) Bergli, v hlubším sněhu přecházíme pár trhlin, ještě strmější kousek nad chatou a v 13:40 hod jsme u ní (3299 m). Je to síla, co se dá vybudovat v tak nepřístupném terénu. Dole na matracích se vyspí pohodlně 16 lidí, nahoře pod střechou je další prostor. Nechybí tady tradičně naprosto nic potřebného pro naléhavé situace, dokonce i dřevo na topení v kamnech tu je. Snad jediná připomínka, že si ho musí návštěvník na špalku sám naštípat, na tom by správcové chaty ještě mohli zapracovat ... Cena ubytování pro členy asi 21 CHF, je možno využít i další služby dle ceníku - zaplacení je pouze na serióznosti návštěvníka. Podle návštěvní knihy tady včera spali 2 človíčci a mířili dál na Jungfraujoch - to ty stopy.

Čas nestojí a my po 14 hodině pokračujeme. Cesta po skále je zřetelná, místy jsou i komfortní umělé schody a nějaký ten kolík. Nepříjemný je úsek přes ztrouchnivělý žebřík s několika prasklými příčkami, na skále je sice připevněný kus lana, ale i tak je to o strach. Pod skalami u ledovce pátráme kudy dál. Měli bychom se nacházet na úpatí horních "Berglifelsen" a průvodce popisující cestu v opačném směru (od ledovce Fieschergletscher) pro tento úsek říká: "Firnovým úbočím vystoupit 300 - 350 m šikmo vzhůru na úpatí horních "Berglifelsen". Tento přístup může dle okolností přichystat mimořádné obtíže." Poslední část už Milanovi raději nečtu, i tak z toho máme docela hlavu. Jdu to obhlídnout kus dolů hřebenem po skále, ledovec vypadá neschůdně, do té rozpraskané divočiny nejdem. Kam vede, a jak vypadá skála níž, odtud není moc vidět. Chytá nás blbej pocit, ale jinam než dolů nemůžeme.

Je už 15:40 a my se rozhodujeme sestoupit obloukem kolem několika trhlin po ledovci, z něj o něco níž slézt zpět na skálu a tam najít další cestu. Zdá se, že s trochou štěstí a notnou dávkou opatrnosti by to tudy mohlo jít. Pokud ty séraky na odlomu ledovce nad námi zůstanou kde jsou. Občas to v nich zaduní a to pak s obavami čekáme kudy to poletí. Křižujeme skálu v serpentinách zleva doprava a díkybohu pořád klesáme a blížíme se k vysněnému ledovci dole. V 16:45 narážíme nad terasou ještě kus nad ledovcem na oranžovou smyčku (trochu povzbuzení, že možná nejdeme úplně blbě), dalších 10 m je třeba slanit. Tak. Pod námi je zas strmá skála, pod ní velká okrajová trhlina a přes ni něco jako sérak, jehož pevnost a stabilita je s otazníkem.

Slízám po skále, pořád bez lana, ještě kus dolů, ale je to moc velký riziko. Milan už by mě asi nejradši zmlátil. Kousek se vracím a dávám za nevýraznej šutr popruhovou smyčku, z které slaníme. Dole se rozhoduji svěřit se séraku a přejít po něm přes trhlinu. Pořád zajištěnej v osmě si na něm nasazuju mačky. Sunu se opatrně dál, osmu posouvám po laně. Když si vytvářím stup pro další krok, ozývá se praskot. Už se vidím i se sérakem v háji, teda v trhlině, ale všechno naštěstí zůstává na svém místě a v příštím okamžiku jsem na nádherném pevném ledovci. Konečně ! Je 18:20. Z druhé strany jistím Milana, dělám svou poslední (bohužel fotolabem zmrvenou) fotku a to nejhorší je za námi. Snad.

Přecházíme na levou stranu ledovce Fieschergletscher a klesáme podél úpatí Obers Chaliband. Po 19 hod jsme na skalách, po kterých traverzujeme dál. Je to ale chyba, jsme ještě příliš vysoko a musíme sejít po strmém svahu dolů. Tráva klouže, po suti a poštěrkovaných skalách se jde taky obtížně. Někde v úbočí by měla být cesta, problém je, že nevíme kde, jen hádáme a zkoušíme traverzovat svahem. Ten ujíždí pod nohama a Milan už uvažuje, že vytáhne mačky. Zuřivě zasekává chudáka cepína do kamení, dost mu to brnká na nervy, pod náma je hluboko. Chvíli zastavujeme a rozebíráme mapu, průvodce a skutečnost. Cesta by měla ústit na ledovci kolem kóty 2489 m. Výšku bysme zhruba měli, terén odpovídá vyústění zakreslenému v mapě. Očima hledáme nejvhodnější průchod následujícím hřebenem. Ale co je tohle ? To je značka ! Nezřetelný zbytek červené barvy na balvanu. A támhle na hřebeni ve štěrbině dokonce mužík ! Je 20:05 hod a my máme cestu. Horší je to s fyzičkou. Ráno asi 500 v.m. do 4107 m, teď máme asi 2400 m.

Cesta v serpentinách strmě klesá. Vytahuju teleskopy, bez nich bych to už asi nezvládl. A další chyba. Míjíme místa, travnaté plošinky, kde by šel postavit stan, je už pozdě a my přesto pořád sestupujem. Nepřemýšlím o tom, že dole je už jen strmé suťoviště a za chvíli bude tma. Prostě šlapu. Jsem grogy, nohy jakoby ještě měly sílu, ale koordinace je naprosto v háji. Mám strach, že někam zhučím. Na suťovišti, kde všechno ujíždí pod nohama, jdu asi dvakrát hlavou napřed. Do háje. Jsme už zhruba na úrovni Stiereggu (1650 m), který je na druhé straně údolí. Cesta se ztratila v suťovišti, dole už rozeznáváme led, ale není šance tady jakkoli přespat, navíc nejsme nijak chránění před případnými kameny shora. Vracíme se zpátky, nahoru ke keřům a skalám. Fakt si to užívám, nikdy jsem nebyl tak vyřízenej. Stačilo by trochu chráněný místo, kde se dá aspoň sedět a nespadnout. Není lehký ho najít. Nakonec nacházím úplnej komfort - větší kámen vystupující z cesty obkročmo mezi nohy abych nesjel dolů, zleva pár kamenů jako zábrana a můžu se i natáhnout. Milan má místo kousek nade mnou, nejspíš ne tak skvělý jako já. Příští hodinu v pohodlí spacáku ujídám z batohu zásoby špeku, čokolády a vody. Je teplo, spacákem jsem jen lehce zakrytej. Za hřebenem je bouřka a její blesky ozařují jasnou hvězdnatou oblohu nad námi. Kéž by to tak vydrželo.

úterý 5.8. - sestup, návrat

Než se posbírám je 6:50, Milan už u mě nějakou chvíli trpělivě čeká. Sutí scházíme dolů k ledovci Unteren Grindelwaldgletscher, je v pohodě, tvrdý led zasypaný sutí není problém přejít. Na druhé straně (7:50 hod) nás mile překvapuje cestička, značená i několika mužíky a stoupající přímo vzhůru na cestu ze Stiereggu ke Schreckhornhütte. Nevěděli jsme původně, že je to tudy schůdné (svah vypadal strmě a zarostle) a chtěli jsme vystoupat na cestu víc zprava kolem hřebene Bänisegg. Za hodinku šlapeme cestou ke Stiereggu (1650 m), kam přicházíme v 9:10. Tak tady to před osmi dny víceméně všechno začalo. Naposled se díváme na protější svah Challi, který nám ještě dlouho zůstane v paměti, tolik nám dal včera zabrat. O půl desáté pokračujeme, sestup zas nedá nohám vydechnout. Za hodinku jsme u chaty Marmorbruch (1100 m) a za další čtvrthodinku v 10:45 v Mattenbergu u auta. Bágly jdou k zemi a my si můžeme pogratulovat. Zvládli jsme to, jsme živí a relativně zdraví. V autě jsme si každej schovali masovou konzervu, coby vybranou pochutinu, tak si to užíváme.

Před půl jednou odjíždíme, krátká návštěva Interlakenu a i ten je v půl druhé za námi. V serpentinách zdoláváme nějaký kopec, za nímž v údolí nelze odolat nádhernému jezeru (Obsee ?), kde se zdržujeme skoro do tří hodin. Nevím jestli jedeme dobře, ale až do Zurichu nás táhnou po přeplněných okreskách a čas ubíhá rychleji než cesta. Trochu si díky mým navigátorským (ne)schopnostem zajíždíme i u Bregenzu, ve snaze vyhnout se rakouské dálnici. Pak už ale neomylně (až na asi 5 km zajížďku :) míříme domů. Ze Strážného mě Milan nechává do Budějic řídit, chudák se zas připravil o nějakej ten rok života :o) Nicméně přijíždíme v pořádku, kolem 1 hodiny ještě jdeme na jedno do hospůdky. U sebe doma mě pak hostí naprosto dokonalými špekáčky z mikrovlnky s hořčicí a křenem. Lahoda ! V 5:20 mě jede z nádru vlak do Brna, takže ještě stihnu dvouhodinovýho šlofíka, pak musím na BUS. V Brně čeká Radim s offroadem, nakládá mou výbavu, sám s tím mám trochu problém, protože posledních asi 5 dní mě docela bolí kolem žeber (jedno je mrcha zlomený ani nevím z čeho) a mám to s odvozem až domů.

Co závěrem ? Podobnou akci by to chtělo spáchat aspoň jednou za rok. Vždycky, když procházím starý fotky a zápisky třeba z Blanku, tak si to prožiju znova, jako by to bylo před týdnem. Až budu za čas prohlížet letošní fotky a číst si tyto odstavce, určitě se mě mimo jiné vybaví třeba Milanovy oblíbené hlášky ...

 

... pauzaááá ...
	... grogy ...
		... zas to vyšlo ...

!!! Varování ministra zdravotnictví !!!

Podobné podniky mohou při nepříznivé souhře okolností (když se štěstí unaví) nevratně poškodit zdraví.

THE END

od 16.8.2003 jste návštěvník
_____________________________________

[ Home ] [ Horská stránka ] [ Zajímavé stránky ] [ Moudrosti ] [ Fotogalerie ]

 Připomínky a náměty : ZDE
Poslední úpravy:    14. prosince 2003

aktuální stránky vždy na
http://welcome.to/daman